Otázka
Odpověď
Odpověď: Rok po potratu
6.3.2003 12:18:25 Denisa, jedna dcera
Milá paní Lenko,
Dlouho jsem hledala odvahu svěřit se někomu, kdo mě nezná a tím pádem by to nebral osobně a moc děkuji za rychlou odpověď.
K Vašim otázkám:
Když to vezmu popořadě, tak změnu chování jsme spíš přičítali velkému psychickému vypětí (nejen z potratu ale i z chování těhotných žen čekajících na příjem, které nevybíravými způsoby naznačovaly, že je předbíhám, z chování personálu nemocnice - z nedostatku lůžek jsem byla na pokoji s kojící matkou, poté s dívčinou čekající na miniinterupci a radující se, že už jí TO nebude komplikovat život).
Po druhém potratu jsem podstoupila neurologické vyšetření (měla jsem výpadky paměti) - nic nenašli, vyhledala jsem psychologa a posléze i psychiatra, ale kromě toho, že jsem se dozvěděla, že moje trápení z potratů vyplývá z problémů ve vztahu k mámě (no nevím, myslím že máme krásný vztah a nevím jak to s tím vůbec souvisí) a že se vejdu do statistického průměru potratovosti žen v ČR tak v čem je problém, mi nijak zvlášť nepomohli, proto jsem až doteď žádnou pomoc nevyhledala.
Snažím se nevybuchovat a brečet si sama v koutku, ale jsou okamžiky, kdy se prostě "neovládnu" a o to víc mě to děsí. Partner mě na změny chování upozornil, snažím se to korigovat, někdy se to daří, jindy ne. Řekla bych, že spíš stagnuju, ale pohled do kočárku nebo na těhotné udělá své...
Špatně usínám, často se v noci probouzím a jím většinou až tehdy, kdy tělo říká "něco sněz, už nemám z čeho brát..."
Do práce si nasazuju "příjemnou, bezproblémovou masku" a to mě stojí nejvíc sil... Dělat, že jsem v pohodě...
Mám před sebou těžké rozhodnutí, jestli se ještě jednou, naposled, pokusit o miminko... To je možná jedna z mnoha věcí, které by mi alespoň částečně ulevili. Ale jak se rozhodnout?? Zatím mám snad čas...
Hodně se věnuji dceři, chodí do 1. třídy, oprašuju svou školní angličtinu a chtěla bych si koupit psa (toužím po něm už 5 let) - je to sice další povinnost (máme 2 kocoury), ale byl by to taky další člen rodiny, který by mi pomohl... Co myslíte?
Děkuji za nabídku komunikace prostřednictvím internetu a vůbec za to, že tady jste.
Přeju krásný den
Denisa
Dlouho jsem hledala odvahu svěřit se někomu, kdo mě nezná a tím pádem by to nebral osobně a moc děkuji za rychlou odpověď.
K Vašim otázkám:
Když to vezmu popořadě, tak změnu chování jsme spíš přičítali velkému psychickému vypětí (nejen z potratu ale i z chování těhotných žen čekajících na příjem, které nevybíravými způsoby naznačovaly, že je předbíhám, z chování personálu nemocnice - z nedostatku lůžek jsem byla na pokoji s kojící matkou, poté s dívčinou čekající na miniinterupci a radující se, že už jí TO nebude komplikovat život).
Po druhém potratu jsem podstoupila neurologické vyšetření (měla jsem výpadky paměti) - nic nenašli, vyhledala jsem psychologa a posléze i psychiatra, ale kromě toho, že jsem se dozvěděla, že moje trápení z potratů vyplývá z problémů ve vztahu k mámě (no nevím, myslím že máme krásný vztah a nevím jak to s tím vůbec souvisí) a že se vejdu do statistického průměru potratovosti žen v ČR tak v čem je problém, mi nijak zvlášť nepomohli, proto jsem až doteď žádnou pomoc nevyhledala.
Snažím se nevybuchovat a brečet si sama v koutku, ale jsou okamžiky, kdy se prostě "neovládnu" a o to víc mě to děsí. Partner mě na změny chování upozornil, snažím se to korigovat, někdy se to daří, jindy ne. Řekla bych, že spíš stagnuju, ale pohled do kočárku nebo na těhotné udělá své...
Špatně usínám, často se v noci probouzím a jím většinou až tehdy, kdy tělo říká "něco sněz, už nemám z čeho brát..."
Do práce si nasazuju "příjemnou, bezproblémovou masku" a to mě stojí nejvíc sil... Dělat, že jsem v pohodě...
Mám před sebou těžké rozhodnutí, jestli se ještě jednou, naposled, pokusit o miminko... To je možná jedna z mnoha věcí, které by mi alespoň částečně ulevili. Ale jak se rozhodnout?? Zatím mám snad čas...
Hodně se věnuji dceři, chodí do 1. třídy, oprašuju svou školní angličtinu a chtěla bych si koupit psa (toužím po něm už 5 let) - je to sice další povinnost (máme 2 kocoury), ale byl by to taky další člen rodiny, který by mi pomohl... Co myslíte?
Děkuji za nabídku komunikace prostřednictvím internetu a vůbec za to, že tady jste.
Přeju krásný den
Denisa
V její náručí
