Dětské povinnosti

Vážená paní doktorko, máme s manželem 7,5letého syna Honzu, který navštěvuje 1.třídu. Je to moc chytrý kluk, ve škole bez nejmenších problémů, nosí skoro samé jedničky, paní učitelka ho chválí i ve školní družině je bez problémů (má i pochvaly za vzorné chování) a ani ve školce s ním nebyly problémy. Má rád kolektiv, je spíš vůdčí osobnost. A to je právě ten problém, který se projevuje především doma. Je tvrdohlavý, umíněný a paličatý, vždy musí být po jeho. Tzn., že jakékoliv příkazy a přání, které na něj máme, nehodlá splnit, pokud jemu samému se zrovna nechce. Takže nastávají obrovské problémy, když si má napsat úkol, převlíknout se, uklidit si hračky, nebo ráno vstát do školy...Zkoušeli jsme to po dobrém (např."pojď půjdeme to uklidit, pomůžu Ti", nebo "když si rychle napíšeš úkoly, zahrajeme si karty") i po zlém (dostal na zadek, zákaz televize, musel jít večer brzy spát), ale vše je marné, když si prostě umane, že to neudělá, tak kdybychom mu slíbili hory doly, nebo mu zakázali všechno, co se zakázat dá, stejně s ním v tu chvíli nikdo ani nehne. Začne být zlý, drzý, vzteklý, nadává, brečí (mám pocit, že neví jak dál, ale ustoupit prostě nehodlá) a říká, že ho nemá nikdo rád, a že se narodil úplně zbytečně. Docela mě tyto slova děsí. Zdá se nám, že se problémy vystupňovaly s nástupem do školy (přibylo povinností), i když problémy s uklízením a ranním vstáváním byly i v MŠ. Máme ještě mladšího syna, kterému je 5,5 roku a Honza má pocit, že toho mladšího máme raději (jenže ten ještě nemá školní povinnosti a je na rozdíl od Honzy pošlušný, tomu stačí říct jednou...a když to nepomůže, stačí zvýšit hlas), opravdu může mít Honza pocit, že jej máme míň rádi, protože zákazy, sliby a pár na zadek jsou u nás na denním pořádku. Když dojde k jeho "záchvatu vzteku" je nejlepší si jej nevšímat, nechat ho být. Jeho to za nějakou dobu přejde a požadovaný úkol splní -ale až jemu se chce!!! - takže např. příjde ze školy a převlíkne se třeba až po dvou hodinách a po desátém připomenutí. Nedávno se mu nechtělo psát úkol z matematiky, tak jsme ho nechali, "až se mu bude chtít" a dopadlo, to tak, že šel večer spát bez napsaného úkolu, protože to "nestihl" a obvinil nás z toho, že za to můžeme my, že jsme mu neřekli, že si ho má napsat a pětka za neudělaný úkol bude naše! (přestože jsme mu to připomínali snad 10 krát). Každý nám říká (zejména prarodiče), co by měl a neměl (že jsme na něj byli od malička málo přísní, že měl dostávat víc na zadek - ale to já si nemyslím - dostal když bylo potřeba, a stejně to nikam nevedlo), ale zatím, nikdo nepřišel na to, jak na něj. Nechceme mu pořád ustupovat, a myslíme si, že si nemůže dítě v 7 letech dělat, co by chtělo. Je to špatný názor? Je to dost únavné, pořád ho prosit, slibovat a do nekonečna opakovat a připomínat. Už jsme zkoušeli i systém motivace (dostával za splnění svých úkolů body, a za určitý počet bodů odměnu), ale to ho bavilo pár dnů, a pak už bylo vše při starém. Zvažujeme návštěvu psychologické poradny už delší dobu, ale situace se vždy na chvíli uklidní a pak zase vystupňuje, tak jsme to dosud odkládali. Nevíme, zda jsme udělali chybu ve výchově již dříve. Ale máme obavy abychom za pár let nedostali "na zadek" my od něj. Můžete nám, prosím, poradit?