Pláč u táty

Dobrý den. Mému synovi je 6,5 měsíce a už ca. 1 měsíc trvá problém, který si nedovedu vysvětlit. Jde o to, že kdykoliv je u manžela, tak strašně pláče. Může ho houpat, nosit, hladit, hrát si s ním, malého nic nezajímá a jen pláče, spíš bych řekla vříská, zuří, až se celý spotí. U jiných lidí je úplně v pohodě a je spokojený. Můžeme s manželem sedět těsně vedle sebe, on ho má na koleni a malý pláče a zuří, ačkoliv na něj mluvím, směju se, hladím ho atd... nic nepomáhá. Stačí, aby si sednul na koleno ke mě a v ten moment se uklidní a je spokojený a bude se na manžela klidně i usmívat a natahovat ručičky, ale jen do té doby, než si ho zase vezme k sobě. Nerozumím tomu, manžel ho nikdy neuhodil, ani na něj nekřičí, naopak, chová se k němu hezky a malý mu to takhle "odplácí". Pro oba je to psychicky trochu náročné. Manželovi to musí být velmi líto, i když to navenek nedává moc znát a pro mě to zase znamená být zapřažená 24 hod. denně. Ani večer, když už jsem unavená mi manžel nemůže pomoct třeba s koupáním, aniž by se to obešlo bez křiku (stačí, když malého třeba jen drží ve vaničce). Nikdo jiný mi pomoct nemůže, jedni i druzí rodiče bydlí daleko. Zkoušeli jsme už nechat ho prostě u manžela, ať si zvykne, ať se vykřičí, ale malý v tom křiku nepřestává a brečí do nepříčetna. Někdy (výjimečně) zabere jen to, když je např. ráno vyspaný a napapaný, tak s manželem vydrží delší dobu třeba v obýváku si hrát, ale jen do té doby, než mě zpozoruje. Nemůžu ani projít kolem, jinak zase začně ten pláč. Nevím, jestli je možné na toto něco poradit, ale zajímalo by mě, jestli s tím můžeme něco dělat, jakým způsobem to prcka odnaučit? Nebo musíme jen počkat až z toho vyroste? Mám ten pláč ignorovat, aby si tím jen vždycky nevynutil to co chce? Nechápu co může být příčinou, proč se tak chová jen u táty a např. u dědy či babičky ne? Prosím o radu či zkušenosti jiných maminek. Děkuji.