Bulimie

Vážená paní doktorko, můj problém jsem považovala dlouhou dobu pouze za svou osobní slabost, nedostatek vůle, špatnou povahovou vlastnost... Já se totiž velmi často a záchvatovitě přejídám (doslova žeru páté přes deváté ve velkých objemech), sice jsem nedošla do fáze zvracení po jídle, ale moje chování občas připomíná popisy bulimie. Skutečně jsem si myslela, že jsem především nedisciplinovaná. Avšak před 2 měsíci náhle a velmi vážně onemocnělo mé roční dítě, leželo 3 týdny na ARO na umělé ventilaci a dlouho se nevědělo, co mu je a zda vůbec přežije. A já jsem tuto nesmírně stresovou situaci řešila žrádlem. Každý večer, když jsem zoufalá šla z toho ARA, bezmyšlenkovitě jsem zamířila do bufetu a jedla a jedla. Uvědomuji si to vlastně až teď, když je malý naštěstí v pořádku doma. Připadá mi, že jsem se chovala jako alkoholik, který utápí žal v alkoholu (a já místo alkoholu měla jídlo). Myslíte si, že takové řešení stresů jídlem je chorobné chování? Existuje nějaká psychoterapie nebo něco jiného, co by mi pomohlo naučit se stres řešit rozumnějším způsobem?