Re: Životní zkušenosti dvojčat

Jsem z dvojvaječných dvojčat, podobné si prý jsme, povahově jsme dost jiné, ale rozumíme si.
Chodily jsme do jeslí, pak do školy, do školy i na střední spolu. Ve škole jsme spolu seděly do třetí třídy, pak už jsme měly kamarády spíš jinačí, na střední jsme se spolu skoro nebavily.
Já jsem byla vždycky taková průbojnější, ale vyčůraná :) V pubertě to bylo nepříjemný, neměly jsme se vůbec rády, dost žárlení, dost naschválů a shazování - hlavně z mý strany, dost se za to stydím.
Společný zážitky byly znát, ale náš vztah se srovnal až v dospělosti, kdy jsem už byla z domu, míň jsme se viděly, spíš si psaly, teď jsme - myslím - dobrý kamarádky, i na dovolenou spolu jedeme :) Ségra děti zatím nemá, myslím, že - až bude taky dětná - sblížíme se ještě víc. Je to asi i tím, že v dospělosti je člověk tolerantnější a víc rozumí tomu druhýmu a jeho pohnutkám.
Voláme si skoro denně.

Osobně si myslím, že ten vztah je hodně utvářenej, pokud jsou dvojčata spolu opravdu hodně, tím myslím, ve škole, ve volném čase apod. My měly zájmy v dětství hodně podobný, chodily jsme na skoro stejný kroužky, spíš až v tý pubertě jsme se rozdělily. Takže těch společných zážitků je opravdu hodně, na tom se lehce staví.

Nikdy jsem nepocítila, že by naši měli radši mě nebo ségru, brala jsem to, že jsme si rovny a naši nás berou nastejno. Prostě na nás měly stejný metr. Tím, že jsme byly podobně zdatný a šikovný, tak to asi bylo relativně jednoduchý :) No, to je dost naivní představa, uznávám :))

Hrozně jsem dvojčata chtěla, i když po narození prvního jsem to přehodnotila :))) No, mám kluky od sebe necelých 16 měsíců nakonec :) Za ségru jsem hrozně ráda, ale myslím, že to není jen tím, že je dvojče :) Nějaký vyšší spojení, nebo jak to nazvat, nepociťuju. Prostě jsme se naučily mít se rády a vycházíme si vstříc. To dělají i sourozenci, mezi kterými je věkový rozdíl. Myslím, že ten se v dospělosti může lehce smazat.