Re: Pane jo,

Úplně si to pamatuji, "moji" imperialisté by útočili v létě za slunečného dne, ležela jsem před domem na chodníku a čekala na bombu.


Ale jinak dcerka smrt občas řeší a jsou jí 4. Vždycky je jí z toho smutno, brečí. Impulsem nebyla žádná "blízká smrt". Občas jí dochází souvislosti, že jen zírám - onehdy mezi stářím a smrtí - v souvislosti s prababičkou, dostala chřipku - to zase vytáhla. Ale asi jí to v hlavičce šrotuje relativně často, protože se k tomu dostává i od pro mě nespojitelných témat.

Pro mě je zajímavé i to, jak se pocit smrtelnosti nebo spíše obav ze stáří a nemocí a s tím spojené vnímání přítomnosti, vyvíjí i u mě. Tak zpětně bych řekla, že to pocitové uvědomění "Do prdele, to není věc, která se stává jen ostatním, to se stane i mě a všem, co jsou mi blízcí...." přišlo hodně pozdě, po tátově smrti (+55), no a pak se mi narodily děti a kolikrát se na ně dívám a říkám si, při obvyklém běhu věcí, jednou budou staré a nemocné a mrtvé.

Tohle mě do mých 33 prostě běžně nenapadlo, i když postupně umřeli dědové a babička a pratety.