Re: Moje skvělé jiné dítě

Tak přesně tohle jsem byla já, souhrn všeho, co tady píšete. A vlastně dodneška jsem. Ve školce jsem čekala, až si všichni vyhrají s novou hračkou a dostala jsem se k ní, až když byla rozbitá, bylo mi trapné jako jediná se hlásit, že potřebuju čůrat, až jsem se počůrala, kde byla velká tlačenice, tak jsem se necpala vůbec. Ale když jsem se po dlouhém hloubání nějak rozhodla (klidně blbě), už se mnou nic nehnulo. POřád jsem tak nějak stála mimo kolektiv, ale to mi moc nevadilo, nestála jsem o to, být součástí nějakého stáda. Bylo to tak výrazné, že učitelky od školky to pořád našim cpaly. Máma to ovšm přijmout nedokázala, všude prohlašovala, že jsem sice hodně nadaná, ale jinak úplný blbeček. Tak nějak se to se mnou táhne dál, v profesním životě, v osobním taky, můj muž je můj pravý opak, dravý, snaživý a z mého pohledu sebevědomější, než by bylo žádoucí (on si ale myslí, že je sebevědomý málo).

Jsem ráda, že dcera je spíš po manželovi. Nadaná jse tak v pásmu lepšího průměru, ale dokáže to uplatnit, nestydí se, problémy s kolektivem neměla nikdy. Teď v pubertě se ale projevují i mé povahové rysy - na jednu stranu by byla ráda s ostatními, ale občas jí přijde, že se s něčím neztotožní a pak bojuje s tím, jestli se má sama kvůli tomu postavit mimo kolektiv (moje reakce) nebo se přizpůsobit, aby ji nevyčlenili (manželova reakce). Zatím se pořád víc přiklání k tomu přizpůsobení se. Já to třeba až tak neschvaluji, ale mlčím, protože vím, jaké problémy mi způsobuje v životě individualismus nakombinovaný s neschopností se prosadit. A naopak vidím, jak manžel všude zapadne, mezi jakoukoli skupinu a jak si tam umí postupně vybudovat pozici. Jeho zásadou je přizpůsobit se skupině a až pak se nějak orientovat. Já mám naopak tenedenci ze skupin, kde mi někdo šlápne na kuří oko, se vyčleňovat a pak je až provokovat