Re: Syn po krádežích peněz utekl z domu

Leno, tak buď jsi nečetla pozorně, nebo jsi naivní.

Čim je dítě sociálně slabší, tim jasnější potřebuje mantinely. Vysvětlování je pro něj málo srozumitelný, páč nedokáže domejšlet, potřebuje dopad chování jednoznačně pocítit, aby mu vůbec něco mohlo dojít.

Nedávno jsme něco podobnýho řešili s dobrovolníkama, kteří chodí pomáhat do pěstounských rodin - šlo o holčičku, která ubližuje zvířátkům. Dobrovolnice se snaží bejt milý, trpělivý, vysvětlují atd. a nefunguje jim to. Pěstounka (už hodně zkušená) zasahuje ihned a velmi jasně, někdo by možná řek příkře. Ale její mimika a přísnej hlas jsou pro dítě jednoznačně čitelný. Co vykládá milá dobrovolnice nevnímá dítě podle slov, ale podle projevu - a podle projevu se celkem nic neděje.

A z druhý strany - měla jsem ve třídě dítě s ADHD, který ubližovalo ostatním. Jakákoli má snaha o hledání příčiny házela to dítě do nejistoty, páč když se snažim dobrat příčiny, tak pro něj to znamená, že za určitých okolností je jeho chování tolerovatelný, čili vpořádku. Ale naprosto nechápal za jakých a jediný, jak se toho moh dobrat bylo, že si to vyzkouší na konkrétních situacích (strkání dětí ze schodů či do silnic např., což není vůbec sranda - ve družině se mu podařilo způsobit spolužačce zlomeninu nohy). Výsledek byl, že nejlíp se nám spolupracovalo, když mi došlo, že za každý ublížení musí jednoznačně a bez ohledu na situaci slyšet, že tohle se netrpí a že kdo není schopen pracovat ve skupině, musí pracovat sám a pokud nevydrží u svýho stolku, pak holt i za dveřma (třeba i několikrát denně, bohužel - ono v reálu kdyby se člověk pídil každých 15 minut po příčině, tak se nikdo nic nenaučí a nakonec se ukáže, že žádnej důvod krom nutkavý potřeby zkoušet hranice, neexistuje). Není totiž ve vesmíru sám a nemůžu připustit, aby se ostatní děti bály chodit do školy.

A ze třetí strany - kamarád občas v opilosti provozoval různý formy vandalství na ulici. Většinou se na to nepřišlo, někdy to za něj vyřešili rodiče... Po dosažení plnoletosti rozbil výlohu pizzerie, byl u výslechu, dozvěděl se, že buď uhradí škodu, nebo bude mít zápis v rejstříku. Nikdy bych neřekla, že zrovna to pro něj může bejt motivací, ale zjevně zápis v rejstříku trestů pro něj byl konečně dost evidentní zhodnocení prohřešku na to, aby prvně v životě škodu uhradil ze svýho a už podobnou akci nezopakoval.

Já jsem jednoznačně pro, aby dítě přebíralo zodpovědnost za svý chování už od batolecího věku. Když pochopí, jak se zachází s temperkama (např. že nejsou k jídlu), může si malovat. Když se umí vrátit zvenku včas, může jít dál, než za barák, kde bylo na doslech (alespoň u nás na vsi). Když se pak opět vrátí pozdě, vracíme se k tréninku za barákem. Dospělej řekne svý důvody a dítě rozhoduje o tom, jak se situace vyvine - je to v jeho zodpovědnosti. A když se neumí pohybovat po domě aniž by ukradlo prachy, tak se holt nemůže pohybovat samostatně po domě a musí se to učit s doprovodem nebo v omezenym prostoru. A když se to nepodá apriory jako trest, nýbrž jako prevence, je to pomoc při jeho úsilí zorientovat se v realitě.

Chceš, aby to probíhalo na partnerský bázi - kdyby Ti poměrně velký částky peněz OPAKOVANĚ krad z peněženky manžel a utrácel je za kolegy v restauraci, aby se jim zalíbil, tak co bys udělala? Hledala, co ho trápí? (On totiž může bejt nezralej až do důchodu). Kolikrát bys to opakovala, když bys neviděla vývoj (nebo dokonce jako v případě tohohle kluka by se situace naopak stupňovala k horšímu)?