Re: paměť mojí babičce

Sojko, to je mi líto . Já měla super dědu, byl vzdělaný a vlídný, v důchodu přestal nosit kvádra a bílé košile, nechal se zarůst a vypadal jak Mikuláš. Byl to Pražák, brával mě na zahrádku do nějaké kolonie(jezdívali jsme tam z Kačerova busem, přesněji nevím), měl tam krmítka a lůj pro sýkorky, sbírala jsem mu jahody a hrášek... Bohužel zemřel, když mi bylo 12 - mnohokrát jsem na něj myslela, co by řekl na to, co zrovna prožívám a jak by se zachoval na mém místě.
Nemám jeho fotku, vůbec nic, kromě jeho fajfky - tu mám schovanou.
A přesně, jak píšeš - vzpomínka na takového člověka nás nutí učit se vycházet s ostatními, protože pro naše děti(i nás samotné)jsou takové zkušenosti a vztahy důležité. Mé děti mají super prarodiče, je to jeden z důvodů, proč bojuji a učím se žít společně s tchýní a tchánem, i když sama nejsem ten správný typ pro takové soužití. Doufám, že mé děti tím jedině získají a zůstanou jim na prarodiče krásné vzpomínky - jako máš ty na babičku.