Re: čekáme zase kluka

Berčo je to úplně normální... když jsme čekali Báru věděla jsem prostě na 100% že to BUDE HOLKA.. nezapochybovala jsem ani na vteřinu, ale když nám to řekli, manžel se mnou snad týden nemluvil a sváděl v sobě vnitřní boj.. Chtěl kluka až po týdnu mi začal říkat "holky" a mluvil na mě v množném čísle... nedá na svou malou princeznu dopustit....

Když jsme čekali Kubu, chtěli jsme oba holčičku, nedovedla jsem si představit že bych někdy měla kluka, nešlo mi to na rozum... když nám to ve 20. týdnu potvrdili (bylo to jasnější než facka) měla jsem co dělat abych to vydejchala... ale zvládla jsem to ještě během těhotenství a začla jsem se (byť s obavami) na toho špunta těšit a když se narodil nedovedla jsem si představit že "by byl holka a že bychom ho neměli" Hormony naskočili okamžitě při jeho prvním nádechu a na 100%

Když jsme čekali Honzíka, oba jsme si opět strašně moc přáli holku. Manžel mě neustále ujišťoval že "on dělal holku a ví co dělá"... a stejně jako já prostě nechtěl tomu ortelu ve 20tt věřit. Nechápali jsme to ani jeden "kde se stala ta chyba" (a přitom se pochopitelně žádná nestala, je to příroda) Ale tentokrát mi to nevyšlo.. nevyšlo mi přesvědčit se že "je to tak správně a že tak má být", vyčítala jsem si ty pocity že "toho kluka sakra nechci vemte si ho zpátky já chci HOLČIČKU".. nepřešlo to ani tím "nadechnutím" po porodu.. pořád ve mě ta křida zůstávala umocněná tím že se všem známým kolem mě rodily ten rok jen holčičky a zůstává i když je hodně otupená. Několikrát jsem se za to Honzíkovi omluvila. Z očí do očí. Miluju ho, je úžasnej, báječnej, smíšek, prostě náááááš, z celého srdce ho miluju, ale občas mě to ještě píchne u srdce to "měl jsi být holka".

Ale má to tak být... Holka nebo kluk, to je vlastně fuk Uvidíš že budou super banda