Re: Potrat - jak ho prožívají muži (tátové)

My máme za sebou potrat- nechtěný. Muži to nebylo jedno. Asi by nechtěl, abych psala podrobnosti. Ale první telefon, když jsem se probrala z narkózy...brečeli jsme oba. Bylo to poprvé a zatím naposled, co jsem ho zažila za skoro 10 společných let brečet.
Pak už o tom moc nemluvil, jen zboural a znovu postavil kus bytu, když jsem se vrátila z nemocnice.
A teď po skoro dvou letech od potratu kopal základy na terasu, přišel a říkal- kolik by vlastně bylo tomu našemu svišťovi, musel bych ho hlídat, aby mi nespadl do jámy- úplně vidím jak by se tu motal...
Nemyslím si, že je to chlapům jedno. Jak by jim to mohlo být jedno? Možná je jim trochu lehčeji, že neprojdou na vlastní kůži nevydařeným těhotenstvím, ale zas na druhou stranu- jak už tu někdo psal- se snaží být oporou pratnerce a držet ji nad vodou i přes vlastní zármutek. Můj muž se kvůli mně odstěhoval do mé rodné vsi, jen abych neměla pocit, že mi život nevychází