Re: Uhodil vás někdy manžel?

Problém je v tom, že on se na rozdíl od Ivika za to nestyděl/neomluvil. JEŠTĚ SI DOVOLIL TI DRŽET RUCE, ABYS MU TO NEOPLATILA! To bych brala jako velmi varovné a dále to, že ti říká, že za to můžeš. NEMŮŽEŠ ZA TO TY, ale ON! To on se neovládl. Slova jsou slova, jsou to kecy, ale používat násilí z hlediska větší síly je nad moje chápání ve vztazích vůbec. On použil fyzickou sílu, protože tě nechtěl poslouchat, místo toho, aby bouchnul dveřmi a odešel. A pak si ještě dovolil ti držet ruce, takže to měl asi trošku vykalkulované, protože pokud by ho to samotného tak překvapilo, tak by se na držení rukou nezmohl (zkus si to převést na jiném příkladu, že budeš tlouct svého kolegu, který tě bude tak hrozně štvát... zdá se ti to absurdní? v práci je člověk přeci také dost času tak proč takhle neřešit problémy???...)
Znám to z vlastní zkušenosti, šancí jsem dávala vícero. Zahodila jsem radši čtyři roky života. Nelituji ani jsem nikdy nelitovala. Smutnila jsem, protože jsem se cítila osamělá, ale nikdy jsem se nechtěla vrátit. Dnes mám druhého potomka na cestě s jiným člověkem a troufám si říct, že manžel je občas vzteknoun pěknej, ale nikdy by mě neuhodil, klesl by sám před sebou!!! Ne přede mnou, před sebou. I můj táta je cholerik, ale mámu miloval a nikdy by jí neuhodil a když i hádky se chýlily k řvaní a neřešení, radši odcházeli od sebe a pak to "domluvili" časem. Prostě měli pravidla, jak se nevytočit ještě více. Dnes chápu a doufám, že jsem z toho jejich stereotypu něco pochytila, protože mi to přijde ideální.
Šanci bych mu nedala a odešla HNED. A to ze tří důvodů.
1. Ty jsi po operaci, pochopila jsem, že to není tak dlouho, takže by mohl brát ohledy (ale nebere) na tvé hormony, bolesti, strachy (i když to dopadlo dobře).. a i když se to nezdá, člověk se prostě takovými zákroky rozhodí fyzicky i psychicky.
2. Neomluvil se a ještě tě obviňuje
3. Kvůli pravděpodobnosti, že to udělá znovu, protože z tvých příspěvků jsem vyčetla, že se celkem špatně ovládal i dříve a teď už tu hranici překročil a ani toho nezalitoval. POZDNÍ LÍTOST není lítost, je to vypočítavá vykalkulovaná lež. Na to nevěřím. Kdyby s tím "psychicky nesouznil", byl by minimálně překvapený a litovat by začal určitě v nejbližší době - v minutách. Pak ti také bohužel nehraje moc do karet statistika, kdy jen v menším procentu manželství se "plácnou jednou a dost". Většinou se lidé buď nebijí vůbec nebo se to zvrtne v domácí násilí. A to i po letech. Chlap si tak prostě léčí své momentální mindráky - např. znám případ, kdy domácí násilí začalo po xx letech manželství v době, kdy chlap neměl práci a už jí ani nehledal.. čekal od manželky, že zastane domácnost, prachy i jeho a on se bude jen gaučovat - no a paní to chvíli trpěla, ale pak naštěstí prokoukla, ale hned to taky nebylo.. vždyť spolu toho tolik zažili..
Píšu to sem jako "zkušená oběť" tak si to vezmi k srdci a případně písni jak jsi dopadla.