Uřvané, nespavé, dráždivé dítě

Ahoj, už nevím jak dál. Naše Michlka /10 měsíců/ je od narození velice uplakané a špatně spinkající mimi. Nejdříve to byly koliky, které trvaly skoro do půl! roku, byly opravdu urputné, Michalka celé dny a noci proplakala, nepomáhalo vůbec nic, snad jen při chování vždy na chvilku usnula, no a když už jsme byli úplně vyčerpaní, tak i trošku zabíralo to, když jsme si ji nastěhovali k nám do postele. Čili si nevytvořila správné spánkové návyky a dosud máme se spinkáním obrovský problém. A s tím spojené i další potíže - když se nevyspinká, tak je předrážděná, velice neklidná a pořád jenom pláče. Zkusili už jsme všechno možný i nemožný, ale bez úspěchu. Holčička prostě neumí sama usnout, přijde mi, že prostě neumí vypnout a uvolnit se /je velice živá, více než "normální" děti v jejím věku, dr. nám poradil vyzkoušet homeo Sedalia, řekla bych, že je to ještě horší/. Teď jí navíc rostou i zuby, takže se to násobí i tím. Uspáváme v náručí, při strašném pláči, je vidět, že je strašně moc unavená, ale prostě sama usnout neumí. Když ji necháme v postýlce, tak jenom řve, řve, řve ... do toho úplně kucká hleny, to fakt nejde /slyšela jsem o nějaké "Estevilově metodě", ale neumím si to u nás v praxi představit, nevím - občas mám i pocit, že si malá prostě jenom vynucuje naši pozornost/. Když přešly koliky, tak alespoň přes den usínala na chvíli venku v kočárku, to už bohužel také padlo - přijde mi prostě, že by nejraději z kočárku utekla /zatím chodí kolem nábytku, všechno prozkoumává - tak to přikládám asi i k tomu, že prostě nevydrží sedět/. Jsem už fakt bezmocná, ten strašný řev slyším pořád, dokonce jsem skončila u dr., dala mi antidepresiva, ale moc to stejně nepomáhá - ten věčný řev - jsem už z toho hrozně vynervovaná, unavená, přecitlivělá ... mám pocit, že už to nikdy nebude jiný - připadám si jako otrok. Podotýkám, že manžel mi s malou hodně pomáhá, pomáhá i moje maminka, ale ... prostě ten řev slyším pořád v hlavě /i když si ji mamka vezme na odpoledne ven, řve i mamce, ale mamka je zatím "odolná", chodí venku s křičícím kočárkem třeba hodinu a půl než malá usne/... už to prostě trvá moc dlouho, když vidím jiná stejně stará spokojená pohodová dítka, tak se mi chce brečet. Na nic jiného už nemám náladu, logicky se to promítá i do mého vztahu s manželem /ten už raději spí i v obýváku, ráno musí brzy vstávat do práce, navíc jezdí autem, prostě se musí vyspat, já spím s malou v posteli, když je v postýlce, tak pořád jenom pláče/, přijde mi, že už nemám šanci na "normální" život... Michalka je jinak hodně šikovná, umí spoustu věcí, ale s tímhle si fakt nevíme rady... a dr. bohužel neporadí - byli jsme i u neurologa, vyšetření OK /i EEG/, prý to musíme vydržet... tak nevím .... Měli jste /anebo máte/ také někdo takového uplakánka? A jak jste to přežili? ... Každý říká, že se to jednou prostě zlomit musí, ale kdy ??? .... díky moc všem.