Jaké máte zkušenosti s rychlou záchrannou službou?

Dnes v noci jsem zavolala RZS ke svému dva roky a čtyři měsíce starému synovi. Měl hrozné křeče v bříšku, vysloveně řval a nedal se nijak uklidnit. U mého staršího syna bych to přešla a vyčkala bych až se ráno otevřou dveře ordinace dětského lékaře, protože vím, že často své stavy přehání. Ale u mladšího Honzíka, který snáší bolest lépe než já, jsem se rozhodovala mezi tím zda sednout do auta nebo zavolat záchranku. Nejbližší pohotovost je čtyřicet kilometrů od domu! Jsem naprostý laik co se týče jakékoliv bolesti, nemoci... Prostě naprosto spoléhám na odborníky. A dvouleté dítě vám přesně neřekne co, kde a jak ho to bolí. S manželem bydlíme samy, hlídání staršího syna zbylo na něj a já jsem se necítila na to, jet sama autem takovou dálku. Pláč, křik a řev Honzíka neustával, kroutil se na postýlce a já jsem po deseti minutách zavolala RZS. Když za dvacet minut dorazily křeče přestaly a doktor s celým širokým osazenstvem pozorovaly klidné dítě a klepaly si na čelo. Pan doktor bříško vyšetřil a vypsal formulář k převozu do nemocnice (v tom samém městě jako je pohotovost). Po necelé hodině jízdy na pohotovost chirurgické ambulance se křeče nevrátily. Řidič sanitky ze sestrou to braly jako ohromnou srandu a za zavřenými dveřmi pohotovosti přítomný personál o celé věci svým způsobem informovaly. Zavřené dveře bohužel hlasy netlumily. Když po dalších dvaceti minutách dorazil lékař, zavolali nás z čekárny. Čekala jsem aspoň náznak porozumění, ale chovaly se ke mě jak k bláznovi. Lékař se ptal na podrobnosti a ironicky po mě slova opakoval. Sestry se bavily. Poté na ležícího syna řval-cituji: "Pokud se neuklidníš otočím tě a dostaneš na prdel!"
Neměla jsem sílu se bránit (chtěla jsem jen jistotu, že Honzík je v pořádku) a když jsem při odcházení z ordinace zaslechla lékaře říkat: "Ta je zralá na psychiatra.", tak jsem se rozbrečela. Pomocný personál (nevím jak se jim přesně říká, asi sanitář) nás odvedl na sono bříška. Uklidňoval mě a jako jediný byl při mě. Mluvil o zbytečných výjezdech RZS k opilcům, raději deset nedůležitých výjezdů k malým dětem než jeden zanedbaný.
Sono bříška bylo v pořádku, jen malé uzlinky kolem střev způsobené prodělávanou virózou. Prý i to mohl být důvod bolesti.
Dále jsme byly posláni na dětskou ambulanci. Lékař ho prohlédl a neshledal nic zvláštního. Vypsal propouštěcí zprávu bez zjevných příčin bolesti. Již jsme byly na odchodu z ordinace, když začaly Honzíkovi křeče v bříšku. Svíjel se a plakal stejně jako doma. Okamžitě nás poslaly na lůžkové a odeslaly do laboratoře moč k rozboru. Připadám si jako hrozná matka , ale v tu chvíli jsem ty křeče přivítala. Chtělo se mi říci: "Nic jsem si nevymyslela, jsem jen asi příliš starostlivá matka, tak mě pošlete na psychiatrii!"
Křeče za chvilku přestaly, a pak se ještě vrátili v slabší formě dvakrát při močení. V moči nic zásadního nenašly (jen nějaké hodnoty, které se prý mohou samozřejmě ještě zhoršit). Za dva dny jdeme už k naší lékařce. Snad už nám dokáže s určitostí vysvětlit co bolesti způsobilo.
Ale upřímně mi postačí to, že už se křeče Honzíkovi nevrátí.