Re: Děti s vývojovou dysfázií a jejich vztah k domácím mazlíčkům

Dcera také velmi málo mluvila a po třetím roce v PPP mi řekli jak se s ní domluvím, no prostě jako matka jsme to vycítila co chtěla říct, než šla do první třídy tak ji také velmi málo lidí rozumněla, spíš bych řekla, že jen já. Chodila do logopedické školky a když ji chtěli něco naučit v řeči tak s ní běhali po cvičebně. V první třídě jsme začaly jezdit k logopedce, paní logopedka ji dávala vždy prostor k nějaké ventilaci, chvíli kreslila a pak později ji nechala něco přečíst nebo i skákat přes švihadlo. Ona se na tom švihadle naučila, kolo také, ale za hodně dlouho, jezdila také hodně s kolečky, skákat snožmo to bylo na dlouhou dobu. Jako malá mě ovšem lezla všude jako opice, ovšem ta koordinace pohybu byla velmi znát, chce to pořád trenovat. Já s ní nějak moc nechodila mimo domov, město máme pěšky velmi daleko a tak spíš se jezdilo všude autem. Ve školce jsem měla strach jak to zvládne na vycházkách a první dva roky když se šlo do divadla tak já pro ní pak jezdila, to je tak půl hodiny cesta, asi po dvou letech už to zvládala. Ona také první rok od těch 4 s nimi nechodila na vycházku, byla jen na dvě hodiny ve školce. nnyní bych řekla, že s tím pohybem je to v pořádku, jen ta řeč to prostě je pořád na štíru. Nyní terpve v skoro 15 začíná říkat r, ř, č, ž, š, ona sice tam nějaký náznak byl ale nedokonalý. Ovšem v řeči to nepoužívá a to mi řekli, že to je běh na dlouhou trať než se to v žije do řeči. Díky tomu je to znát i v doktátě, místo l píše preventivně všude r a místo ř zas ž. Měla jsem také strach jak se bude chovat k mým vnoučatům a sice první dojem byl takový, že se mračila a pak když ji dala dcera vnouče do ruky tak pookřála, že máme tu důvěru a je vše v pořádku, vnoučata jsou z ní přímo šílení, pořád by chtěli být s ní.