Re: Jeví syn známky hyperaktivity?

Ahoj Kejkule, podrobně jsem si přečetla tvůj příspěvek i celou diskusi hlavně proto, že spousta věcí, které jsi u synka popsala, jsem u svého pozorovala také + u nás ještě k tomu nezájem o jídlo...

Dodnes říkám, že nejhorší dítko je to, které špatně spí a špatně jí - to je fakt horor pro maminku....

Hned na začátku poznamenávám, že můj synek je v pořádku - je to hodně chytrý kluk, extrovert, miluje lidi, děti, když se něco děje - jeho největším nepřítelem je nicnedělání! To prostě neumí!

Vždycky byl a dodnes je "zrychlený" - teď už je to pohoda, ale když byl maličký, bylo to fakt náročné - jako by neměl pud sebezáchovy, na pískovišti nikdy neseděl, ale lítal po klouzačkách a prolejzačkách - pořád v pohybu, doma mě musel mít prořád na dohled, lépe na dosah, a musela jsem mu větnova 100% pozornost (má to tak dodnes), jinak se jí dožadoval dosti razantně křikem i fyzicky - ale venku mu bylo jedno, kde je maminka - utíkal rychle - vždy nabral směr a já jen přemýšlela, zda-li ho doženu s kočárem, nebo mám radši vyrazit jen tak...

Bylo to takové "nervózní" miminko (svádím to na zuby, první 2 mu vyrostli ve 4měs.) a pak "elektrické" batole - v knížce "Nejšťastnější batole v okolí" od Harvey Karpa, ho skvěle charakterizovali - SUPERMÍČ V POKOJI PLNÉM MÍČů

Taky kousal - mě, občas tatínka - vypadala jsem, jako oběť týrání - modřiny po rukách, nohách... jakmile se jeho pusinka ocitla v blízkosti mé holé kůže, okamžitě se zakousl (děti ale nekousal)

Hračky ho také nebraly - nejraději měl puzzle a miloval prohlížet letáky - v 18-ti měs. uměl čísla do 10-ti a celou abecedu, ve 2 letech dopravní značky, značky aut, barvy vč. fialové, oranžové, ve 3 letech cca 60 názvů dinosaurů, které se naučil z atlasu - ve 4 letech začínal číst, teď i psát, od cca 5-ti let se zajímá o šachy a cca 1/4 roku je i zvládá sám hrát!
Jako maličkému jsem mu nemalovala obrázky, ale vyžadoval písmena a čísla - dodnes mám schované kartičky, na které jsem mu psala - vždycky jsem se snažila tam propašovat třeba kočičku, domeček - ale to se nesetkalo s kladným ohlasem - následovala "NE, NE, NE! M...B...!"
Hrát si začal v podstatě až ve školce (chodí od 3 let) - hodně nám školka pomohla - učitelky z něj byly nadšené - ve 3 letech se s dětmi spontánně učil 2 básničky, namísto jedné(jak tu pro mrňata, tak tu pro předškoláky) - když se to stalo poprvé, byly vedle jak učitelky, tak děti - vyprávěly mi, jak se Kubča prostě postavil a odříkal obě dvě po sobě - od konsternovaných dětí sklidil spontánní potlesk

Spánek se vyřešil spontánně v jeho 2 letech - prostě najednou, přesně 1.9., začal spát sám celou noc a je to tak dodnes. Do dvou let to byl děs a běs - od cca 3měs do 2 let byl vzhůru i 8x za noc - vždycky s velkým pláčem Ať jsem se snažila, jak snažila, nic nemělo úspěch, ani metoda vyřvání. Do cca 2,5 roku spal s námi - v postýlce nechtěl být - sice jsem byla "tvrdá" a usínal tam (za mé přítomnosti, já se pak plazila potichounku pryč, když usnul a někdy jsem i zvládla se odplazit bez jeho probuzení ) ale stejně vždycky skončil u nás - vyspal se tak lépe.
Ovšem spánek přes den byl horror - do cca 1 roku spal 2x denně 5-10 min, pak cca 20min - probuzení vždy s řevem, trvajícím půl hodiny, poté byl tak 2h plačtivý, nebyl ve své kůži...

Televizi (Rumcajse) poprvé objevil cca po 2-hém roce - já ji ani moc nechtěla pouštět - tehdy začal být víc nemocný a bylo potřeba udržet ho v posteli - ovšem od té doby to byla chodící reklama - k pobavení nás i širokého okolí

V zoufalství jsem na něm praktikovala i metodu pevného objetí cca ve 2 letech a 3/4 - ta mě, dá se říct, zachránila - proměnil se jak lusknutím prstu - měla jsem vážně štěstí! Hodně se zklidnil a začal se mazlit - což do té doby vůbec nedělal!

Každopádně jsem vlastně nikdy ani moc nehledala diagnózy, neměla jsem pocit, že by nějakou měl mít - jen jsem se potřebovala dopátrat toho,proč je takový a proč není spokojený. Snažila jsem se a dodnes snažím akceptovat to, že ho prostě nezajímají věci, které zajímají děti v jeho věku-fakt to často byla fuška. K tomuto poznání jsem si ale musela sama dojít a nebylo to snadné. Protože ono je hodně jiné stát hodinu u silnice a sledovat, které auto jede a jakou má barvu, než sedět na lavičce a koukat, jak si dítě plácá bábovky.

Já pevně věřím, že takové děti mají velký potenciál a věřím, že ho nepromrhají!! Nejlepší na těchhle dětech jsou ale jejich rodiče - jak píše Harvey Karp - Takovéhle děti mají totiž nejlepší rodiče!! FAKT je to prvda

Myslím, netroufám si to tvrdit - že tvůj synek je v pohodě - jen je prostě jiný než většina dětí - budeš to mít náročnější než maminky klidných dětí, ale on Ti to vrátí, uvidíš!!

Přeju Ti pevné nervy a hodně lásky!