Re: tvrdá realita

Kotyku - žasnu. Tak to jo, když automaticky se čeká násilí. Tohle měla být a byla bývala by poměrně pokojná akce - nebýt tohoto incidentu. Přijela jsem akci podpořit, ale bála jsem se připojit přímo, stála jsem bokem. Pak jsem viděla známé s dětmi a prej - pojď, nestůj tam, čeho se bojíš. Bála jsem se extrémistů a toho, že se to zvrhne. Proto jsem nechápala, že i oni tam měli děti, i v kočárku, holky měly botky na podpatku. To já ani náhodou, děti jsem ze strachu nevzala a boty měla takové, abych mohla v případě potřeby utéct. Ne před extrémisty, ale před akcí mlátiček. Pak jsem viděla, že nikde se nic neděje a vyhrotilo se to až tehdy, když zasáhli mlátičky. Toho chlapíka jsem neznala, myslím, že jeho dítě dozadu stáhli ti, kteří je znali, ale vyděsilo nás to a opravdu jsem měla strach, protože ti, co ho mlátili, byli jak šílení. A zarazilo mě, že se občas z té lajny některá mlátička oddělila a šla si bouchnout. Fakt jo, to se dělo. Hrozný. Pak tam nebylo bezpečno, začala panika, někteří se hrnuli dopředu, někteří zpátky, děti brečely, dospělí křičeli - volali děti a volali na mlátičky - nechte nás být, nic neděláme. Odpověď - drž hubu, krávo. To jsem taky slyšela na vlastní uši.
Kamarádka vzala svoje dítě z kočárku na ruku, druhý dítě za ruku, já jí vzala kočárek a urychleně jsme opustili prostor. A byla jsem ráda, že nás nebylo víc a pitomci neměli bezva nápad - odříznout celou skupinu mlátičkami a nenechat je ustoupit. Je pravda, že tohle se nestalo. Kdyby jo, dopadli bychom mnohem hůř.