Re: Kdy jste dospěly k rozhodnutí se rozvést?

Asi vím jak se cítíš. U nás je to podobně. Řekla jsem mu že nechci slyšet jak mě má rád, ale chci to vidět. Jinak tomu nevěřím. Dotklo se ho to, ale je to tak. On to říká často, že mě upřímně miluje, ale já to nikde nevidím. NEbo lépe řečeno ano,ale nedostatečně. A ne v napjatých chvílích kdy bych to čekala nejvíc. S volným časem obdobně, čekala bych že sám vyvine víc aktivit v rámci rodiny, ale většinou je to tak, že se k nám buď přidá, anebo ne. Když ho tlačím aby byl aktivní tak to je ještě horší, to se při nejbližším problému zasekne že to nebylo jeho svobodné rozhodnutí a proto je to tak (špatně). Mě je to líto, myslím že kdyby se jen trochu víc snažil, dokázali by jsme spolu skvělé, krásné věci, sama s dětmi jsem dost omezená, i když zvládnu po těch letech leccos. Ano, vlastně můžu říct že se vedle něj nudím. Ale nejvíc mě mrzí že to vnímám tak, že "své" věci staví nad rodinné věci, přesně jak píšeš. Na své si čas udělá vždy a je i docela aktivní, se zápalem. Rodinné aktivity jakoby ho nezajímaly, nebo jen chvíli. Nechává to na mě a pro sebe prostor kdykoli je opustit. Navíc mě deprimuje jeho fotrovství které se rozvíjí v poslední době na můj vkus příliš. Sobotní odpoledne si představuji o dost jinak než válet se v posteli do 11, pak se najíst, dát si kafe, zase dvacet, pak buchtu k svačině a pak pomalu ukládat děti a jít s kamarády na pivo. Takže dětem většinou naplánuju program já....atd atd...
Rozvod mě napadá, přiznám se že taky čím dál častěji. Už se teda vůbec nerozpakuju říct mu všechno natvrdo, jak to vnímám, jak to je, jak to bude....