Re: Jak vzpomínáte na porod?

Nevzpomínám ráda. Byl to císař v epidurálu. Malou nemohli vyndat, byla na moje pidi bříško moc velká, už mě kuchli, prdli vodu a malá chuděra vevnitř na suchu. Šlo o čas, doktoři mi vyloženě hopsali po břichu, pohmoždili mi žebra, měla jsem pocit, že mě udusí, nemohla jsem dýchat. Po vytažení žádný pláč a slova doktorů "Bez akce, bez akce". Myslela jsem, že se zblázním. Pak začala kňourat a mě spadl obrovský šutr ze srdce. Na jipce jsem si doslova problila 24 hodin, následně jsem měla velikou ztrátu krve, na kterou se přišlo taky za 5 minut 12, musela jsem pak na transfuze. Vždy jsem se jen vzmohla a sebrala síly, když mi přinesli maličkou na přiložení (co 3hod). Euforie se nekonala. Po dvou dnech mi oznámili, že malá má krvácení do kůže (měla už při porodu - NIKDO MI NIC NEŘEKL!), že je téměř bez krevních destiček. Takže strach o ni, hrozilo jí vykrvácení při sebemenším škrábnutí. Na normálním pokoji jsem měla štěstí na šíleně uřvaný dítě spolubydlící, takže jsem toho vážně moc nenaspala. Kvůli malé nás nechtěli pustit domů, takže zatímco se spolubydlící v pokoji točily, my tam stále tvrdly. Měla jsem depky, bulela jak malá holka a po večerech plakala muži do telefonu, že chceme už domů.. Personál a sestry ale byli úžasní, plní pochopení, dost mi s malou pomáhali, dost si ji brali k sobě, když jsem se cítila slabě (mám jednu závažnější diagnozu, takže brali opravdu ohledy), dávali mi čas pro sebe, posílali na procházku do parku, apod. Po týdnu jsem se dočkala. Nekonečný týden. Když mi doktorky oznamovaly, že KONEČNĚ jdeme domů, že jí ty destičky rostou, tak brečely štěstím se mnou, protože věděly jak moc na to čekám (prosila jsem každej den) :) Hezké pocity, štěstí, láska, pocit mateřství... to všechno se dostavovalo až postupně v klidu domova, kdy opadl strach a největší stres. Malé budou 2,5 měsíce a k druhému mě bude muset muž asi hooooooodně přemlouvat (jestli se mu to vůbec povede!).