Vánoční dárkové excesy

Každý rok se tu dobře pobavím nad tím, co všechno může člověk dostat k vánocům. Naše vánoce se každoročně povedou- v takovém tom lidsky láskyplném duchu, což je nejdůležitější. Nikdy žádné zadržené emoce, nikde kostlivci ve skříni, pěkně čisto před vlastním prahem. To se mi líbí a moc. Takže v tomhle ohledu jsou vánoce u nás krásné. Ale s těmi dárky to většina příbuzných moc neumí. Říkám si, že to nesouvisí s žádnou jinou vlastností, to je extra osobnostní vlastnost zvlášť- neschopnost dát dárek, který by udělal radost- případně alespoň nedat nic, aby se člověk nemusel týrat tím, co s tou hrůzou udělá.

Posuďte sami: Půlka příbuzenstva nám každoročně sdělí, že nám nedá nic, protože si právě koupili jachtu, půlku Karlštejna, Walsfdorskou školku, či nemovitost v Andalůsii (dosaďte libovolné). Tuto skutečnost nám sdělí pár minut před rozsvícením stromečku, zásadně až poté, co jsme jim dobalili dary, slíbí nám pozvání na onu úchvatnou nemovitost, které se nikdy neuskuteční.

Druhá půlka příbuzenstva ingoruje mé prosby o redukci vánočních dárků pro děti. Přesto, že každoročně dostanou tipy na skromné drobnosti, o kterých jsem si jistá, že udělají radost- rozhodnou se vzít stečí Vietnamskou tržnici a vykoupit dva krámy s hračkama. Tj. obě mé děti dostanou hysterický záchvat, když vidí to množství darů pod stromkem. Druhý hysterický záchvat dostanou, když rozbalí první dary- přičemž autíčku upadne střecha už při vyndavání z krabice a pseudobárbíně vyplešatí hlava už když se hřeben přiblíží na deset centimetrů. To nemluvím o té hrůze, když dcera spatří tu lobotomickou díru v hlavě po odklopení těch tří vlásků, co na panence zbyly. Přičemž to jedno barevné glitrové mýdlo by bylo mnohem méně nákladné. No nemůžu se nezmínit ani o hračkách, které si děti nesmějí od příbuzných vzít domů a musí zůstat u nich....

My vyfasujeme ložní povlečení. Někdy se zadaří a je i nové. Někdy se nezadaří a je ze sklepa. Přičemž množství kuliček proti molům, které se z něho sypou, by stačilo na zahubení všeho hmyzu na půlce zeměkoule. Jeden rok jsem se neudržela a zařvala "FUJ TO JE SMRAD". Stále mi ještě nebylo odpuštěno a v krizových situacích je mi to připomínáno (omluvila jsem se, vyměkla jsem).

Nevím čím to je, u nás je to prostě o zvyku, taková vánoční tradice, se kterou nedovedu nic udělat. Leda jet příští rok na hory s manželem a dětmi a příbuzným zatajit adresu.

Neberte toto moje téma jako stížnost, já náhodou vánoce žeru a mé příbuzné taky. Vánoční atmosféra je u nás krásná. Vážně. Mám je všechny moc ráda- proto s nimi taky žiju a na ty hory jsem nikdy neodjela. Ale někdy mám sto chutí, snad by mě tam ty hračky nedostaly- loňským hitem byla čínská panenka houpací se na houpačce, která vydávala zvuky jako Chuckie a její píseň mě pronásledovala ve snech.

Tak vyprávějte i vy o vašich vánoocích a poˇjďme se zasmát nad některými úchvatnými kousky.