Re: Kolik vdaných žen neví o dětech svého manžela?

Grainne, tento příspěvek nějak nechápu. I násilím ke sňatku "dokopaný" muž si mohl uplést levobočka. Navíc za socíku nebyly analýzy DNA, a otcovství svědčilo automaticky manželovi matky, takže pokud byla milenka vdaná, tak měla rodina "kukaččího otce" po starostech.

Ti muži opravdu nejsou nesvéprávná hovádka, Ty to stavíš tak, jako že je to všechno odpovědnost těch žen - že si nemá vybrat špatného muže, že nemá počínat dítě se zadaným... to je všechno samozřejmě pravda, že by člověk měl být opatrný, ale životní realita bývá často mnohem pestřejší (ostatně jestli si dobře pamatuji, tak Ty sis také vybrala dobře až napodruhé).

Pořád dokola opakuješ, že nevíš, proč by ses s hypotetickým levobočkem měla dělit, a že jediné správné, jak on se může zachovat, je dědictví se zřeknout, a to ještě ne ledajak, ale taktně a s citem.

Ale život není černobílý, sama v jiných případech obhajuješ nebo aspoň máš pochopení pro ne zcela čestné jednání člověka, který je nebo domnívá se, že je v nouzi - a ten levoboček je člověk, který prostě ten nárok na svůj podíl z té manželovy části MÁ a přihlásí-li se o něj, nic nečestného nedělá.

Být velkorysý je hezká věc, ale nebýt velkorysý není nic nečestného.

Možná, že Ty OSOBNĚ, být na místě toho levobočka, bys k tomu měla ten přístup, co popisuješ - od člověka, co se na mě vykašlal, nechci nic, ani dědit. Ale byla bys tak zásadová i v případě, že by Tvé rodině zrovna finančně teklo do bot a otec by byl těžce "za vodou"? Ty možná ano, ale můžeš to spravedlivě požadovat po každém (i po lidech, u kterých v jiných případech omlouváš nebo chápeš jednání VYLOŽENĚ nečestné, jsou-li v nouzi)?