Re: Proč jsou nepolíbení třicátníci apriori divní?

Když vidím některý lidi, tak se divím, že zrovna oni mohli potkat člověka, kterej je ochotnej (nebo tak slepej) s nima být. V zásadě to nemyslím vůči nikomu zle, do této skupiny počítám i sebe a manžela (a divím se, že takoví exoti jako my dva mohli být někdy předmětem milostného zájmu někoho jiného, než nás navzájem )... No prostě myslím, že to, jestli někoho najdeš nebo nenajdeš, je spíš šťastná náhoda, než jistota.
Když může partnera najít člověk, o kterýho bych si kolo neopřela (vezměte si různý narcisy, schizoidy, násilníky...), pak řízením úplně stejného (škodolibého) osudu se podle mne klidně může stát, že bezva člověk je sám. Několik jich takových znám a taky si myslím, že sami za to nemůžou, že mají co nabídnout, ale prostě neměli štěstí.
Takže já tomu i věřím. Věřím tomu, že je možné být "normální" a nenarazit na partnera. To, že někde běhá někdo, kdo je ke mně kompatibilní, neberu jako samozřejmost, beru to jako štěstí, které člověka může a nemusí potkat... a to štěstí je prostě vrtkavé a těžko někdo může ovlivnit, jestli ho bude mít.