Re: Zápis z porodnice z roku 1980

Myslím, že Prekopová je bohužel velmi často špatně pochopena . Napsala "Každé dítě může dobře spát" nebo tak nějak, to jsem nečetla, ale tipuju, že bych se tam dočetla něco velmi rozumného - tj. že záleží na přesvědčení a citlivosti rodičů. Matka, která chce, aby její dítě usínalo a spalo samo, ale není o tom vnitřně přesvědčená, s tím bude mít probém (a stejně tak její dítě a tím bude mít problém), dítě se bude bránit především té nejistotě, kterou v matce cítí, a může si tím vytvořit i nějaký ten zlozvyk. Matku, která o tom nepochypuje, nemá moc šanci ztyranizovat. Já naopak nic takového po svém dítěti nechci a spíme spokojeně spolu, nikdo nikoho netyranizuje. Když jsem se rozhodla, že přestanu v noci kojit, tak jsem (na 3. pokus ) přestala, ale byla jsem s ní a pomohla jí to zvládnout. Teď jí odstavuju úplně a kojím už jen před nočním spaním a po něm, za pár dní skončíme i s tím, tak zas bude boj. Ale já jsem vnitřně přesvědčená, že je čas a že to zvládnem - a tak to zvládnem

Bavily jsme se o tom se sousedkou - její děti spí samy, moje s námi v posteli. Máme známou, jejíž syn od malička usíná sám v postýlce, ale kolem půlnoci se probudí a do rána řádí. Podle sousedky proto, že k němu vstává, má ho nechat vyřvat a on se naučí spát sám. Podle mě proto, že si ho nevezme k sobě do postele a zároveň není přesvědčená o tom, že by ho měla nechat samotného plakat. A nebo má skutečně nějakou poruchu spánku nebo jinou, kterou zatím odborníci nezjistili.

U normálního zdravého dítěte je podstatné, aby si byla jeho matka jistá sama sebou. Samozřejmě společné spaní je takové "humánnější" a většina dětí by ho upřednostnila; jen chci říct, že nejistá matka, která si dítě jednou vezme a jednou ne (a v obou případech má výčitky, jednou proto, aby ho nerozmazlila, podruhé proto, aby nebylo frustrované), nadělá víc škody, než jistá matka, která ho laskavě, ale důsledně naučí usínat samotné.