Jak pomoci kamarádce, které její nepraktičnost ničí život?

chtěla bych poradit s následující věcí- zkusím ve zkratce vylíčit. Mám velmi dobré přátele, manželský pár, mají 2 děti na 1 stupni a jedno školkové, + psa + starší rodinný domek. Jsou oba moc hodní, vzdělaní, oba VŠ, mají zájmy, věnují se hezky dětem. Prostě fajn. on má dobrou práci, uživí je, ona je posledním rokem na rodčáku. Po VŠ šla rovnou ma MD, a je 10 let doma, nikdy nikde nebyla v pracovním poměru, hodně je fixovaná na děti, vymýšlí pro ně kroužky, výlety, sport atd. Má moc ochotnou, hodnou mámu i tátu, hodn jim s dětmi pomáhají. Tolik fakta. Musím říct, že vždy byla spíš intelektuálně a pocitově zaměřený člověk, praktické stránky života si většinou moc nepřipouštěla na mysl. Jako, kde vzít peníze na chod domácnosti, kdy kde zaplatit jaké složenky, pojistky, jak si udělat domácí rozpočet, kde sehnat kvalitní a levné oblečení pro děti, jak naplánovat opravu části domku atd. Prosto to tak nějak šlo mimo ní a vždy se někdo - většinou její muž, nebo mamka - těchto úkolů nějak zhostili. Ale jak děti rostou,ona je čím dál déle doma, manžel se blíží střednímu věku a babičce se začíná ozývat věk, tak se to na ní trochu začíná valit.... vím že její muž je někdy již dost vyčerpaný tou odpovědností, kterou má za ekonomické zajištění rodiny + dům+auto, ona sama od sebe nic nikam neposune- mám strach, že ji vnímá po těch letech trochu jako kouli na noze a dává jí to i najevo, ona se pak trápí, o to víc je roztržitá, uplakaná, pesimistická - během posledního měsíce měla malou autonehodu z vlastního zavinění, pak jí ukradli kabelku s penězi a doklady, před půl rokem zapomněla uklidit nové kolo před domem-samozřejmě zmizelo- . Nyní ji bude končit rodičák a ačkoliv je kvalifikovaná, vypadá to , že si vůbec netroufne hledat práci, nemá žádnou představu, nemá sebevědomí, nechce se jí od dětí a upřímně ani si nedovedu představit zaměstnavatele, který by ji zaměstnal, pokud se nedá do kupy. Do budoucna ale již s jedním příjmem nevystačí, děti porostou, půjdou na SŠ, domek volá po opravách a kam půjde ona - na pracák? Přitom mám pocit, že kdyby se trochu zorganizovala, nastavila priority, důsledně dotáhla věci do konce, a omezila některé své koníčky, že by to šlo, že by to postupně s pomocí okolí zvládla se zapojit do práce, zvedlo by jí to sebevědomí, muži by se ulevilo, bylo by líp.
Nevím co s tím, zatím mlčím, vždy ji jen vyslechnu, mám s ní promluvit otevřeně? Nabídnout nějaké praktické vychytávky? Mám to nechat být, je to jejich život? Co si myslíte?