Znasilnil mě manžel

Ahoj holky, jsem tady nová a potřebuji se vypovídat. Mám holčičku 1,5 a manžela, s kterým jsem 7 let, z toho ani né rok jsme manželé...
Náš vztah nebyl vždy růžový, ale který je, že? Bylo nám spolu dobře a to hlavně zpočátku, nemůžu říct, že by měl problémy s pitím, ale vždy si rád vypil s přáteli a tady to začalo, nébylo to pokaždé, ale poprvé, jak se to stalo, mi dal v opilosti zničeho nic facku, což mě celkem položilo, ale pak jsem si řekla, že to bylo prostě v afektu a po jeho omluvě jsem to už neřešila, nikdy by mě nenapadlo, že se to může stupňovat... Po roce se to opakovalo, měli jsme krásný večer, pili víno a najednou, jak už to tak bývá, jsme se nepohodli kvůli maličkosti, chtěl odjet, ale já mu držela klíče, že nechci, aby jel opilý v autě, začali jsme se přetahovat a on mi zase v návalu vzteku začal ubližovat - odnesl si to zlomený prst... Nejhorší je na tom to, že jsem si pak vyčítala, že je to moje chyba, že jsem ho k tomu dohnala... No a abych to zkrátila - ještě se taková věc stala 2x - ale bylo to propojené i se znásilněním (vyžádal si ode mě orální sex, nadával mi, škrtil mě a teď naposledy mi dal i 4 facky) - vše to dělal v opilosti, že si na druhý den nic nepamatoval a nechápal, co se stalo.
I když se to stalo "pouze" 4x za 7 let, tak i tak to na mě zanechalo velké šrámy. Vím, že se to nemělo stát nikdy. Manžel je sice strašně hodný tatínek a ke mě taky nebyl pořád hnusný, ale i tak se to co udělal neodpouští a i kdyych chtěla tak to ani nejde...
Jen nechápu, proč mi to došlo až tak pozdě - zhruba po týdnu, co mi to naposledy udělal (po tom co se omlouval a říkal, že si nic nepamatuje, jsem mu dala znova šanci), proč mi to nedošlo hned, proč se mi zhnusil až po týdnu, proč až teď si nedokážu představit, že bych s ním zůstala?
Teď už se mi hnusí na něj jen podívat, psychicky se po tom, co jsem mu zbalila věci a řekla ať ode mě odejde, složil... Plakal mi, sypal si popel na hlavu, sliboval, že se změní a už se dokonce objednal i k psycholožce... já nevím, jestli mu mám dát ještě šanci, momentálně to ve mě pořád je, jak si na to vzpomenu, rozbrečím se a sama sobě se ptám, proč jsem už tomu dávno neudělala konec... Nechci tady na něj házet nějakou špínu - okolí ho bere jako pohodového , věčně usměvavého člověka, bohužel tu špatnou stránku znám jen já)... Máte někdo podobnou zkušenost? jak jste se zachovali.
Děkuji