Muž, který se chce po letech vrátit k původní manželce - oba padesátníci

Včera jsem se dívala na film Nějak se to komplikuje. Pro ty, co ho neviděly - muž kdysi - před 10-15 lety odešel za mladší ženou /milenkou/, tu původní nechal se třetmi dětmi, i když asi slušně zajištěnou, kořínky nehryzali, ale prostě byl to podraz. S novou si zplodil chlapečka, pak tam bylo jak nová tlačí na další umělé oplodnění, protože jim děti nějak nešly přirozenou cestou. Spíš byl pán najednou ne vedoucí činitel, ke kterému je vzhlíženo - tak začínal jejich poměr, ale muž-podpantoflák, najednou frustrovaný ještě víc v tomhle manželství než v tom předchozím. Navíc s pocitem, že už nemá na tohle druhé kolo - rodina a malé děti a že by chtěl klid.
Do toho se setkal s bývalou manželkou a náhle zapůsobila nostalgie, vzpomínky, přeskočila oboustranně jiskra a oni se spolu vyspali. Pak zjistili, že se v nich probudily jakési zasuté city a zkoušeli vztahy obnovit, zatím tajně. Aby nebylo komplikací málo, zrovna v tu dobu se objevil na scéně postarší fešný pozorný rozvedený pán, který měl o hlavní hrdinku zájem.
No - Meryl Streepová chvíli tápala, chtěl zpátky bývalého, ale pak si ujasnila, že ne a dala se dohromady s tím novým, o kterého skoro přišla vlivem eskapád s bývalým manželem.
Exmanžel - žeby kola osudu - byl zatím odhalem novou manželkou a coby hříšník vyhozen. Vlastně to bylo spíš tak, že s exmanželkou by jistě udržoval poměr, ale nemohl se rozhoupat vrátit se k ní i kdyby chtěla. Až to, že ho současná mladá manželka skoro vykopla ho přimělo chtít se definitivně vrátit.

Film byl pěkný, s pochopením a soucitem vůči všem hříšníkům, hřešivším a tápajícím, ale nějak mě to přivedlo k zamyšlení.
Být starou dobrou odloženou Meryl, jak by člověk zareagoval, kdyby přeskočila jiskra k ex /a že takových případů je dost, když se muži bláznící v druhé míze po čase chtějí vrátit, když naznají, že druhé kolo je náročnější a už nemají sil, nebo jsou odejiti mladou, které přestanou stačit/ - jestli by to člověk dokázal pojmout stylem:

- ještě k němu něco cítím, máme společnou minulost, děti to taky uvítají, že mají rodiče pospolu a on je jako nazout si staré pohodlné pantofle - znám ho, jeho zvyky, vím co od něj můžu čekat, dokážu ODPUSTIT i když to bude hodně složité


- nedokážu odpustit nebo mám z něj pocit, že bych mu teď byla dobrá, když si nabil čumák
- navíc jsem z hlavního hrdiny měla pocit, že utíká tam, kde jsou momentálně problémy nejmenší nebo žádné. Dokud jeho první manželka měla malé děti, doma byla nepohoda, neměli na sebe čas, odcizili se - utíkal k milence, která k němu vzhlížela. Pak si vzal milenku za ženu, ta k němu přestala vzhlížet, chtěla dítě, zplodili dítě - a nastal stres v nové domácnosti. Pak se ohlédl do původní domácnosti s odstupem let, tam viděl pohodovou ženu, co už má v životě klídek, je vyrovnaná, protože neskáče kolem dětí...a viděl vlastní domácnost, kde jsou teď ty starosti, nevyrovnaná unavená i značně generálská žena - a zatoužil zase utéct. Tam, kde je pohoda, klídek, kde si bude užívat klidných dnů, kde o něj bude pečováno.
A tohle osobně pro mě byla myšlenka, která by mě asi v návratu zastavila.
Ne to, že zhřešil, ale že na něj není spoleh a že přebíhá ani ne podle žen, jako spíš podle toho, kde má momentálně větší útulno a kde je předpoklad, že se nebude muset starat, ale bude staráno o něj.

Tak co, jaký postoj byste k tomu zaujaly vy?