Re: Jednotnost rodičů ve výchově

Řešíme před dětma. Zpravidla tak, že se můj muž obrátí na mě a řekne vyčítavě, jestli jsem si jistá, že tohle je správně (případ, kdy zasahuje on do proslovu mě). Já odvětím, že ano (plus vysvětlím pracovní postup) a občas řeknu sebekriticky, že ne, ale že už to nezvládám jinak a děti se pod hrozbou, že velení přebírá otec, zázračně zklidní. Zpravidla říkám, že zvládám, a následuje moje nabídka, že když to nevyjde, může to zkusit jinak. Manžel ji zatím nikdy nevyužil. V případě opačném, kdy muž vychovává a já mu do toho zasahuju, tak vyčkám až je evidentní, že jeho postup situaci vyhrocuje, upozorním, že přebírám velení, neboť nehodlám koukat na to, až jedna druhou zlikviduje (nebo manžel zlikviduje kvičící dcery) a situaci zpravidla vyřeším. Jsem holt u nás doma uznávaný a respektovaný krizový manažer a muž, i když občas pochybuje o mých výchovných metodách, z pohodlnosti ustoupí. Sám dobrovolně předávává velení se slovy, pojď sem a udělej, aby mě poslouchaly