Re: Pohřeb a (i)racionální myšlenky

Rišulko, úpřimnou soustrast.
Mohli jste jistě víc. To totiž většinou skoro každý. Můžeš to brát jako lekci a neodkládat řešení, pomoc apod. pro další blízké. A odpusť si svoji nedokonalost, nikdo z nás stejně dokonalý není.

K dětem. Svojí dceři jsem ve 4 letech poprvé říkala, že jí umřel dědeček ( můj otec ) Pár dnů poté, co jsem přišla z nemocnice, kde jsem jí musela říct, že to moje břicho už nemusí pusinkovat, protože miminko se nenarodí. Pak s mojí mamkou trávila intenzivní roky, měly se hrozně rády ( přestěhovali jsme se 80 km i proto, abychom u ní byli blíž )...a to jsem se celkem děsila jak vezme její smrt. Řekla mi jen- maminko, ty moje chudinko, tak ty už nemáš ani tatínka, a ani maminku. A asi po roce mi říkala, že na babičku myslí každý den, ale zdrcená nebyla.
Teď má její další dědeček nádor na mozku, už je v hospicu a vysvětlila jsem jí, co to znamená. Je zlatá, dokáže mu u postele číst, nechat si držet ruku, až ji má fialovou, nebo mu třeba hrát na flétnu a zpívat u postele.
Někdy bych chtěla být jako svoje dcera. Ale je mi jí líto, od 4 let přichází o svoje blízké jak na běžícím pásu...
No nic, smrt patří k životu a i děti se s tím musí srovnat.