Re: Domácí násilí a milující děti

Myslím, že takhle paušalizovat a vynucovat si to nejde.
Buď to tam je, nebo není.

Já svého tátu pár let docela nesnášela, až jsem se mu někdy vyhýbala. Nemám v některých momentech ráda jeho chování a přesto ho dneska mám moc ráda a jsem ještě schopna ho bránit... protože jsem leccos pochopila.

Ale tak to prostě je... a zase se mi někdo diví opačně. On má prostě někdy takovej divnej projev. Jenomže já jeho projevu rozumím, ačkoliv mám sama jiný. Pochopila jsem to, až když se mi narodil syn, který je mu dost podobný.
Takový vytrvale nedomazlený dítě s povahou od extrému do extrému, přecitlivělý a když je mu smutno, neumí si říct, že potřebuje pohladit a začne být až nepříjemný.

Syn už ano, protože mi to došlo, manželovi taky a vedeme ho k tomu, aby mluvil, uměl projevovat city.

Táta ne..... a už jiný nebude, na straně druhé už taky stárne a mezitím mu leccos došlo.... už s ním o tom i mluvíme. On ví, že to není dobře a už i občas o svých citech mluví.

Násilné chování vůči nám neprojevoval nikdy (jako vůči dětem), ale s maminou to jednu dobu měli tak italské, že jsme si my děti, říkaly, ať se už rozvedou a je pokoj...