Re: sebevražda jako nástroj k totální sebelikvidaci

Danulu, já to řeknu trochu zjednodušeně - ber to jako můj pohled a osobní zkušenost. Rozumím tomu ve zkratce tak, že člověk je duch, duše a tělo. Co se týče ducha - tak jelikož věřím v Boha, tak se modlím, čtu si Bibli a tak podobně. To mě drží obrovsky, resp. nikoliv ten "duchovní výkon", ale to, že vím, že Bůh je se mnou a má mě rád a že s ním můžu komunikovat. Co se týče duše - řekla bych, že jsem na sobě vždycky dost po téhle stránce pracovala, řešila svá traumata z dětství a podobně. Vlastně jsem na to úplně sama nebyla, mám dobrou kamarádku, se kterou můžu takový věci probírat. Taky jsem při předposlední krizi chodila pár měsíců na terapii, která mi do určité míry pomohla. Navíc existuje řada velmi dobrých křesťanských psychologických knížek, ty taky v mém případě udělaly dobrou práci. Takhle jsem to jakž takž zvládala dvacet let, nicméně každý propad byl o něco horší. Ale neřešila jsem to po linii "tělo" - a to prostě ty prášky potřebovalo. Zpětně si laicky myslím, že to byla chyba, že kdyby se nasadily včas, mohlo se to stabilizovat a ušetřila bych si spoustu trápení. To je ale myslím často problém silných osobností - že si dlouho tak nějak "vystačí" samy. A taky, že toho hodně vydrží... drží, drží... až se sesypou úplně.
Teď se mám dobře, díky Bohu za to, jediný co mi vadí, je, že toho mnohem míň zvládnu - jsem snáze unavitelná. Ale to je nejspíš taky daň za ty roky, kdy jsem jela na 200%...