Re: Na pohřeb ne úplně blízkého člověka s dětmi.

Sašo, ale rozloučení je dost i o rodině. Třeba teď po pohřbu neteře se fakt nikdo neveselil. Pár hodin jsme poseděli, mysleli na ni, povídali si o ní. Prohlédli si spousty jejích fotek...ve skutečnosti to bylo skoro "smutnější", než pohřeb...

Moje mamka umřela v 53 letech, nebylo to nečekaný. Měli jsme od ní instrukce. Vzalo mě to hodně- taky jsme prohlíželi fotky, povídali si historky- a i jsme se smáli. Což byla dost póza, protože jsme věděli, že to po nás chtěla.
V jeden moment jsem se na chvíli sesypala. Byla tu spousta dětí, a ty děti skákaly na trampolíně, smály se a řádily. Po chvilce ticha jsem si uvědomila, že mamka by mě poslala do řiti kvůli tomu, že omezuju děti, které ona milovala...tak jsem se společnosti omluvila a vyhlásila jsem jim volnou zábavu. Ale jo, chápu- moje pocity byly ambivalentní. A v jeden moment jsem měla chuť ty děcka snad zmlátit, aby brečely