Re: Dítě - kolo - město

Aha !
Dočetla jsem teď diskusi..........až jsem se lekla - chvílema......no, neva, při nejhorším budu za trapku, to přežiju.


Syn jezdil od malička na motorce.
Díky tomu se naučil zastavit před každou silnicí, u každého obrubníku.
Věděl, že se mi nesmí ztratit z dohledu, rychlost jsme vychytali.
Pak jezdil na tříkolce - vše na chodnících u nás na sídlišti - nikdy nevyvinul takovou rychlost, že by nezvládl řídit a někoho srazl nebo se srazil s jiným cyklistou.
To samé potom na kole.
Zpočátku, kdy ještě sám ven nechodl, chodila jsem s ním do parku tady vedle našeho domu.
Když byl úplně malej (někdy +/- 3-4 roky) chodila jsem s ním - pravidla jsme měli stejná jako při pohybu na tříkolce.
Na konci chodníku počkat, nevrhat se sám do silnice, neměnit směr jízdy, neujíždět mámě, nezajíždět psy, batolata a starce.
Když už byl větší a schopen chvilek samostatného pohybu, brala jsem si knihu, sedla jsme si k fontáně a syn se mi porůznu hlásil - jezdil stále v parku a okolí.
Pak nastal čas, kdy jsem si třeba už i došla na nákup, nebo odskočila domů.
V tu dobu už jezdil syn tak, že jsme mohli společně na cyklostezku a vyrazit spolu třeba k rybníku, nebo někam na vzdálenější hřiště.
Teď už nějaké 2...3 roky chodí ven sám.
Buď s kolem, nebo s kolobrndou a vždycky s hafou spolužaček a spolužáků.
Bydlíme kousíček od školy, takže tu máme takovou přestupní stanici.
Děti si tu odloží aktovky a mažou ven.
Nebo občas nasazujeme řetězy, ošetřujeme natlučená kolena, občerstvujeme vyprahlé závodníky....hlídáme psy, co už nemůžou dětem stačit apod.