pro většinu lidí je to nastavené tak,

že zaměstnání mj. dává pocit určité "sociální hodnoty", přestižnější profese damozřejmě více, a některá zaměstnání zase pocit , je to na hovno, ale "jsme na jedné lodi", zaměstnání navíc propůjčuje určitou výchozí pozici k navazování dalšách i mimopracovních vztahů, zaměstnání a "být zaměstnán" je, bohužel, dominantní součístí identity dospělého, takzvaně dobře socializovaného člověka naší společnosti - ta sociální izolace často u nezaměstaného plyne i z uzhoršeného úpsychoického stavu, vnitřní dezorganizace ....


změnit se to dá strašně težko a to i v případě, že člověk ví, jak to funguje a je hluboce přesvědčen , že je to patologické

třeba já - racionálně jsem silně a upřímně přesvědčená, a mám prp to mnoho argumentů, že takováhlě pozice práce placené práce v životě člověka je patologická - ale k čšemu mi to bude, že to umím analyovat, když vím, že až budu nezaměstnaná, tak to mnou težce otřese?