jsem ztracenej případ

já se nejvíc obvykle těším na to,až něco, čeho se bojím nebo se i do toho nechce, budu mít za sebou - takže momntálně se nejvíc těším na příští středu na cca 13:30 - tímto stylem se v některých případech těším velmi ukázkově, dokážu si spočítat že " za 69,5 hod už to bude v pohodě" či "pozítří touhle dobou už si budu moc oddechnout" ))

Na pozitivní věci se těším opatrně a moc o nic neuvažuju a rozhodně to neokecávám, protože se stejně často stane, že něco neklapne. Taky se snažím o pozitivních věcech, které doufám mít před sebou, neuvažovat moc plasticky, protože so pak vytvořím konkrétn očekávání a představy, jak to bude, co by se mi líbilo, a když se realita odchýlí od očekávání, byly bych otrávená - i když tak jsem to měla spíš v minulosti, ted už jsem ost otupěla ).

Joank můj problém je spíš umět si to hezké užít tady a těd, když už to nastane, at již púlánovaně či náhle, a nemyslet na to, co ještě "musím", apod., prostě moje potíž je nezatížit ten pěkný okamžik tím, že u něj vlastně ani nejsem myšlekami.