Dokázaly jste se vyhrabat z těžkého pocitu neužitečnosti nebo deprese?

V podobném stavu se nachází kamarádka. Poměrně dlouho byla s dětmi doma, s jedním i nuceně - není úplně standartní. Manžel má takovou práci, že u ní byl možný jen zkrácený úvazek /který není/, po dobu dopoledne totiž dítě vydrželo ve školce a to až ke konci předškolního věku.
Další děti malé na to, aby dělaly servis, takže jediným, kdo tohle v rodině zabezpečoval a na koho byl spoleh, abyla kamarádka.
Najednou se dítě během posledního roku hodně uschopnilo, je ve školce pár měsíců do odpoledne.
Takže se pro kamarádku nuceně změnila situace. Léta se musela podřídit potřebám dětí, najednou se děti jako pochlapily a manžel začíná mít vícenebo méně zaobalené narážky na nástup do práce. Kamarádka hledá, zatím se nic nevyskytlo, ironie je, že když musela ještě servisovat děti, nemohla asi na dvě velmi pěkné nabídky vůbec reagovat /právě kvůli jednomu z dětí/.

Dneska mi říká - pro dobrotu na žebrotu, dělám uklízečku, za ta léta si děti zvykly na servis, když byla matka doma, dneska už by leccos zvládly, ale prostě se jim nechce, vyrábějí herberk, jsou zvyklé na stálý dohled, aby něco zajistili.
Muž doma něco pomůže, ale velká sláva to není a kamarádce se dostavil nějaký pocit vyhoření? deprese? má pocit, že nedělá nic smysluplného, práce v domácnosti jsou za chvíli jako kdyby nebyly udělány, práci už delší dobu nemá a přijde si prostě zbytečná.
Je to smutné, protože jak řekla, že má asi první pocit prázdného hnízda, děti, které na ní donedávna těžce visely, včetně toho nestandartního se najednou po pátém roce a s nástupem do školy dost osamostatnily, až to bylo pro kamarádku, zvyklou na naprosto nesamostatného závisláka, šok. Najednou není problém spát do odpoledne, dítko se dokonce těší do školy na družinu.
Kamarádka se cítí i tak trochu ukřivděná, že tolik let měla zúžené možnosti a najednou se i tohle dítě odtrhlo rychle skokově. Asi by to neprožívala tak, kdyby měla nějaký pocit realizace, to svoje, ale bohužel do práce nemohla jít, než byly všechny děti schopné /na chůvu nemají/.
Cítí se zkrátka sama, nepotřebná, má deprese. Prášky jsou taky řešení, ale to nevyřeší příčinu - změnit svoje životní postavení nebo alespoň postoj k němu, nějak se zase psychicky vytáhnout vzhůru.
Rodina to nechápe, naopak má ještě pocit, že má nyní havaj a bohužel ze strany manžela i příbuzných cítí lehký postoj - že už teď nemá důvod být doma, že by měla být v procesu.
Což by kamarádka pravděpodobně už byla, nebýt donedávna blokována omezenými možnostmi a nulovou výpomocí.
Ale teď to vypadá, jako kdyby měla honem vzít jakékoliv místo, což jejímu duševnímu stavu nepřispívá. Má dojem, že dlouhodobou péčí o děti si zavřela možnosti.


Měl jsste někdo takovéto pocity v nějaké fázi svého života - neužitečnost, pocit deprese, nulové seberealizace - a jak jste se z toho dokázal vyhrabat?