Re: Práce vs. děti

Ber. Podle mne tedy se ditko chova naprosto normalne. Ma te rad a proste se mu styska. Umocneno je to tim, ze spite vsichni spolu, takze mu proste navic chybis v noci v posteli. Nicmene ma tam tatinka a dalsi pecujici lidi,kteri ho maji radi a ktere ma rad on. 2 noci v mesici mi prijdou uplne v pohode, kdyz jinak pro nej mas nadstandardni casove moznosti. Me totiz spis prijdou divne deti, ktere opousti rodice s usmevem na tvari a ani po nich za dobu nepřítomnosti nevzdechnou...

Muj synek byl a svym způsobem pořád je na me taky hodne fixovan (je mu tedy uz 9 let), aby ne, hlidani jsem a md/rd nemela vubec zadne a mm byl porad v praci, takze jsem na nej byla v podstate porad sama. V jeho 3 letech jsem nastoupila do prace na plny úvazek a byl to casovy masakr, skolka byla daleko a domu jsme chodili nezi pol sestou a sestou...des... nicmene o to dal v podstate uplne v pohode... ovsem kdyz se resili prazdniny, coz byl poprve beze mne pres noc, resp. Vice nici...vykryvala jsem to castecne pobytem u nasich na venkove s tim, ze jsem za nim jezdila a vikendy... a melo to u nej postupny vyvoj... cca ve 4-5 letech se mnou mluvil rad i mi volal behem dne, aby me slysel... mela jsem pocit, ze potrebuje takto ubezpecit, ze jsem nezmizela, ze porad jsem, i kdyz me nevidí a nejsem u nej. Samozrejme to znamenalo dodrzovat pravidla typu: nerikat mu, ze se mi stýská, ze se na nej tesim, spise probirat co delali s babi a dedou, co se mu libilo, co budou delat, oripravit si nejakou směšnou nebo velezajimavou historku, ktera ho zaujme a pobavi, dat mu nejsjy ukol, jako treba az pojedou s babi na nakup, aby mi vybral nejakou krasnou broskev, ze mam na ni chut ... neloucit se dlouze... a pak vzdycky neco maleho přivézt pro radost.

kdyz byl vetsi, rech 5-7 let, postupne se mnou prestaval chtit mluvit a to tlf byl smutny. Kdyz jsem se ho ptala, rikal, ze kdyz me slysi, tam se mu zacne moc styskat a chce se mu plakat...tak jsme s domluvili, ze budu mluvit jen s babi a kdyz bude chtit mluvit on se mnou, muze volat kdykoli... a takhle jsme fungovali. Samozrejme vzdycky jsem mu něco přivezla, kdyz jsem prijela, nekdy si i objednal, co to ma byt...

Myslim, ze se s nim klido muzes domluvit, ze mu z kazde sve cesty treba posles krasny pohled a neco vtipneho mu na nej napsat-muze si delat sbirku a pak se tesit na dalsi. Vyhoda je, ze dorazis driv, nez ten pohled, takze na styskani nwd nim po mamince nedojde-cist ho budete uz spolu...

+ bych se snazila z tvych odjezdu udelat neco, co je mimoradne a co ostatni deti nemaji- napr. Vzdycky mu prijde pohled s cizokrajnou znamkou, privezes mu nejakou malickost, s tatínkem pujdou vzdycky treba do cukrarny a pak mu treba doma postavi bunkr z dek a polstaru pod stolem (fantazii se meze nekladou, da se toho vymyslet mraky).
Me se tohleto prevadeni nepříjemností na vyjimecnosti desne osvedcilo u synka. Popravde si troufám tvrdit, ze jsem v tom mistr- namotivovala jsem synka bezvadne jak do skolky, tak na spoustu vice ci mene prijemnych vysetreni, vcetne mnozstvi odběrů, ktere je bohuzel nucen od 5-ti podstupovat kvuli vvv ledviny, migrenam a vtk. Vse zvlada naprosto v pohode a v jeho 6-ti letech si ho dokonce pri pobytu v nemocnici (byla jsem tam s nim) pujcila nase nefrolozka, aby si na nem medicky zkusili zakladni vysetreni-mela jsi videt, jak byl mladas dulezitej:))