Nenávidím třpytky

Aneb jak zešílet z vánočního dárku.

Moudře jsem usoudila, že třpytky domů nechci, tudíž jsem odolala Ježíškovu seznamu a nekoupila třpytivé tetování. Nicméně neodolal někdo jiný z rodiny. Když je babička poslala s dcerou domů (jako jediný dárek, který si dcera nechtěla nechat u ní), pojala jsem první paranoidní představu........a nemýlila jsem se. I ta nejhorší představa o třpytkách všude se ale stala jen přicmrndávkou toho, co se ve skutečnosti stalo. Třpytky jsou všude. Když teď píšu,- jedna na mě kouká z dlouhého ááááá, druhou mám na špičce nosu, třetí zadřenou pod snubním prstenem a zbývající milion je všude po bytě. Mám pocit, že se množí pučením a dělením. Jinak nerozumím tomu, proč máme jednou pidikrabičkou pokrytou celou plochu bytu. Ty potvory jsou mrňavý a hadr je nevezme,- a to ani ruční mytí, lux je nevysaje a s přídavkem vody se z nich stává trvalá součást naší domácnosti. Propadávají do vláken sedačky, zadírají se do oblečení a nevyperou se. Dnes jsme odsouvali jednu hermeticky utěsněnou skříňku a světe div se- byly tam.Ani smítko prachu,- jen třpytky. Zřejmě budu muset omlátit zeď až na cihly, abych se jich zbavila (snažím se systematicky již 3 týdny). Začíná mi z nich tikat pravé oko, ale ovládám se- co když v něm mám taky třpytky.

No občas se zkrátka a dobře nějakej dárek Ježíškovi moc nepovede a že to bude průšvih se zjistí hned po rozbalení. Jako ten měnič hlasu, kterej mluvil jako hodně špatně nastavenej počítač z roku 1980 a když s ním někdo promluvil,ostatní vyskočili tři metry vysoko. Ten jsem nedávno propašovala do balíku pro charitu a ještě jsem jim k tomu dala hromadu přikrývek a teplého oblečení, abych si zlepšila svědomí.

Co vy a hračky, které jste začali nenávidět.