Re: nadšení

Ale né, proč bych se urážela, jen mi prostě připadá, že porovnáváš neporovnatelné.
Já jsem třeba odešla z dobře placeného místa v korporaci dělat učku, což, myslím, trochu nadšení pro věc potřebovalo, ale udělala jsem to hlavně proto, že mi v bolestech došlo, že se takhle nedá žít, a to ani když to nese výdělek, jaký to neslo. Daleko spíš to byla rozumová záležitost.
Oproti tomu v posteli guru Járy můžeš skončit jen ze zoufalství, neboť člověk ze zoufalství často pomate se..
Nadchnout se pro novou víru je celkem problematická kategorie, to může vypadat velmi různě a mít velmi různý motiv.
Ty možná myslíš, že jsi nikdy nesebrala motivaci k významnější změně v životě, což nemusí být nutně chyba. Já třeba mám kamarádku, znám ji od osmi let, a to je naprosto usedlá osoba už od té druhé třídy. Nikdy se pro nic "nenadchla", vždycky udělala všechno tak nějak splavně a v zásadě správně, nikdy nikde nevlála, nešílela radostí ani zoufalstvím a taky má život podle toho, spokojené neproblematické děti, pracovitého manžela, který to dotáhl daleko, a tak jsou i celkem zámožní, majetek, koníčky, klid, cestování, fotky, sbírky, když sedíš u nich na zahradě, tak to musíš obdivovat, jak pěkně tam je a všechno to udělali soustavností, když bych chtěla být hnusná, řeknu přízemností, ale daleko výstižnější by bylo říct solidností a vazbou na zem. Možná si někdy taky v uchu říkají, jestli se třeba neměli rozvést tenkrát, jak se zamilovali do XY nebo se vykašlat na barák a jít učit děti do Banátu (mohli).
Asi každý občas zatouží po tom, co nemá.