Jak vám děti říkají?
K téhle úvaze mne přivedla moje babička. Děti o mně mluví jako o mámě a ona je opravuje, že mají říkat maminka - prý "Copak je na vás zlá, abyste říkali máma?". Jenže když se nad tím zamyslím, i já a muž používáme máma, táta... jasně, máme to asi zažité z počátků, kdy se děti učí první slova, ale prostě nám to zůstalo. Když nás oslovují, říkají mami, tati, občas (když něco chtějí) tak maminko, tatínku případně maminečko, tatínečku (podle míry loudění
), ale to to i tak jako zpívají (oni vědí, že loudí, my víme, že loudí a všichni víme, že to víme
) A vlastně mi i vyhovuje, když o mně mluví jako o mámě. Když se řekne maminka, představím si spíš anděla sestoupivšího z nebe, tu glorifikovanou bytost z básniček, než reálnou ženskou, kterou se cítím... Chci aby si děti uvědomovaly, že jsem jen člověk, mám chyby, občas se zlobím, bývám unavená, dělám chyby a pak se omlouvám... Jak to máte vy ostatní? Jste maminky nebo mámy? Nebo to neřešíte?
PS : Ne že bych to kdoví jak řešila, s babičkou se nepřu, jen prostě takové malé zamyšlení
Odpovědět