Re: Od kdy dítě samo doma

Nejstarší dítě se tvářilo spolehlivě a poslušně, navádělo by to k tomu zkoušet to brzy. Ale jednou jsem ji nechala koukat na pohádku a šla uložit dvojčata a ač to nikdy dřív neudělala, tak tentokrát vylezla na okno, uvolnila se jí klička a jak kolem těc oken ručkovala, tak se otevřelo a ona slítla...do obýváku, tedy z výšky asi 1 m. Nadvakrát zlomená ruka a loket, operace, dráty...

Po téhle zkušenosti jsem ani neměla tendenci nechávat je samotné doma. Asi i proto že jak jich bylo víc, tak dokázaly vymyslet a zrealizovat takové kousky, co jedno dítě ne. A milovaly výšky, takže fakt nebyla minuta, abych je mohla nesledovat. I dojít si na wc byl pro mě dlouho neskutečný stres.

Ovšem vzít si je na nákup taky, takže nákupy jsme dělali o víkendu, kdy byla ochotná pohlídat babička. Když byly starší, jezdily někdy s námi a byly v koutku. Zase bylo fajn, že tam chodily hodně rády a vydržely tam dlouho, takže člověk fakt vyřídil, co bylo potřeba. Jen to lezlo do peněz.

Na nákup to pro mě bylo vždy autem, na pěškobus to bylo daleko, MHD na dlouho (autobus objížděl půl čtvrti a ještě se muselo přestupovat), s dvojčecím kočárem jsem se skoro nikam nevešla, ani do MHD, mohla jsem jen nízkopodlažním busem, což nebyl každý a stačilo, aby tam byl jiný kočár a už jsem do něj nesměla. Když jsem pak měla monogolfky a krosnu, tak zase nebylo kam dát ten nákup. No a výprava autem fakt byla na dlouho, nehledě na to, že když měl člověk kočár, nepobral vozík, když nebyl kočár, nebylo jak uhlídat děti. Takže až na výjimky jsme děti do obchodů nebrali snad do jejich školní docházky. A pak, po přestěhování a se změnou denního rytmu jsem je tam začala brát, ale nikdy ne všechny dohromady.
Myslím, že je to bijak nepoškodilo, nakupovat zvládají bez problémů a chodí celkem ochotně.

Takže samotné zůstávaly doma jednotlivě až v době školní docházky. Společně vlastně taky. A když nešlo o pár minut venčení, ale od cca půl hodiny výš, tak vždy s tím, že uměly zacházet s telefonem.

A protože už jse párkrát zažila tu bezmoc, kdy mi dítě volalo, že má problém, a já neměla možnost zasáhnout a musela ho v tom nechat (myslím třeba nějaké poranění), tak je to spíš takový alibistický krok, být v tu chvíli někde v nákupním centru a nemít nikoho, kdo zaběhne k nám domů vyřešit (což jsem nikdy neměla), tak to dítěti nijak nepomůže. Ale taky je to o tom, že mám poměrně živé děti a ta pravděpodobnost, že se něco stane, je poměrně vysoká.

Prostě nákup pro mě není důvod riskovat u malých dětí. A u nás by to risk byl.

Chápu ale, že někdo radši nechá dítě doma, když musí pro druhé dítě do školky (do družiny), než ho tahat s sebou, zejména třeba v době nemoci toho jednoho. My měli školku a školu vždy tak daleko, že nikdy nešlo o pár minut a tudíž jsem tohle neřešila. Buď vyzvedával někdo jiný, nebo jsem tahala všechny s sebou, nebo zdravé dítě do školky (školy) nešlo, podle situace.

Nemocné (nastydlé) dítě nechávám doma samotné na dopoledne asi od třetí třídy. A vím, že většinu té doby prospí, takže na vymýšlení lumpáren z nudy není až tolik času.

Myslím, že s jinými dětmi, s jiným počtem, s jiným věkovým odstupem...prostě v jiné situaci....bych to nejspíš dělala jinak.