Mám právo promlouvat někomu do duše, pokud si myslím, že rozvod není uvážené řešení?

Bratranec je postaven před hotovou věc. ona se chce rozvést. Psychoanalýza jí odhalila, že svazek, který donedávna považovala za super (dle vlastních slov), ji vlasztně dusí. Poradnu apod.odmítá.ů Nikdo jiný prý za tím není. Samozřejmě s nima nežiju, ale jsou tam děti. Maličké děti...

Ona není zlá, ale je to složitá a nevyrovnaná osobnost, myslím ještě má před sebopu dlouhou cestu k hotovému člověku. Děti moc chtěšla, dle mého (naprosto subjektivního hodnocení) chtěla dětmi vyřešit vztahy sama se sebou. Ale (soudě dle sebe) děti nic takového nevyřeší, jen odsunou problémy do pozadí a pak šup, jwe to zpět+ děti na světě. Ona je dost mladá, ale ne zas tolik. Nevím, zda si uvědomuje dosah všeho. Ráda bycxh s ní probrala některé věci, je to moje rodina, ale zas mám na tohle právo?? Kde je ta hranice??

Jsem celkem zastáncem rozvodu, pokud je v rodině fakt problém (mé dětství bylo celkem pekelné, myslím by všem bylo lépe, kdyby u nás rozvod proběhl), ale tady mi to přijde momentálně spíš rozmar a velmi, velmi horkohlavé řešení...a nechápu tu definitivu, mají-li děti...