Už chápu, jak to asi vypadalo v předválečném Německu i v Čechách

a po osmačtyřicátem u nás, v poslední době v souvislosti s emigrantskou krizí.

Vždycky mi bylo záhadou, jak mohla veřejnost "uštvat" nemocného Karla Čapka, teď už mi to je o dost jasnější (viz hysterické reakce na výzvu vědců, viz nenávistné řeči o pseudohumanismu, kavárnách a podivný termín "sluníčkářl").

Chápu logiku, která se za tím skrývá - strach, který má velké oči, který nemá úplně nereálný základ (asi není možné, aby se mezi příchozími nenašel ani jediný, kdo není terorista nebo s kým nebudou později problémy), v řadě případů vlastní neutěšená ekonomická situace a strach,že "budou ujídat z chlebíčka", a v neposlední řadě nevzdělanost a ochota věřit každému hoaxu, který se objeví na internetu a přiživuje pocit, že všichni emigranti jsou násilníci, kteří nechtějí nic jiného než islamizovat Evropu.

Jistě, že je potřeba v případě emigrantů postupovat obezřetně (což ostatně výslovně říká i ta výzva), ale děsí mě tendence "protiemigrantů" umlčet, uřvat, znemožnit každého, kdo jednoznačně neprohlásí, že "IMIGRANTY NECHCEME" (přičemž neznám jediného člověka, který by říkal "berte všechny bez rozdílu a dejte jim to, o co si řeknou", ve stylu "tak si je ty sluníčkáři jeden vezmi domů a nediv se, až ti znásilní dceru, manželku a tebe podřežou, jsi nebezpečí pro celý stát a tak by se s tebou mělo i zacházet").

Byla bych strašně ráda, kdyby se to "nezvrhlo" jako tehdy ve třicátých letech (a později v padesátých), a ostatně i na konci 16. století mezi katolíky a protestanty, za Francouzské revoluce... aby se zase jednou nedostal k moci fanatismus a nepřerostlo nám to přes hlavu tak, abychom ve "spravedlivém rozhořčení" nepustili ze řetězu zase nějakého běsa.

Pro některé je tím běsem islám, pro mě je jím zatím duševní odhodlání některých mých "spolubratrů a spolusester", že humanismus a pomoc bližnímu je něco odsouzeníhodného a že jeho nositele je potřeba za takové názory řádně potrestat. Zatím jen slovně...