Ženská, co je sama, je divná

Poslední měsíce se mi každej druhej snaží vnutit, že jsem divná, že jsem sama (myšleno bez muže v domě). X lidí řeší, že mě s někým seznámí, abych teda jako nebyla sama a HONEM měla někoho v baráku.
Dnes mě dorazila moje gynekoložka, která mne začla přesvědčovať, ať si rychle někoho najdu, že jsem ještě v dobrým věku a prej "to půjde". Tchýně předevčírem začala, ž kdybych potřebovala pohlídat děti, že jako ať nejsem sama atd.
Chlapi v práci řeší, prej "a co když budeš doma potřebovat něco opravit". Atd. atd. (nemluvím o tom, že řeší můj sexuální život - proboha, proč???)
Tady na Rodině mi x lidí podsouvá, že nejsem normální (schopná citu a já nevím co), že přece být s mužem je to nejkrásnější na světě (věřím, že pro x lidí to tak je).

A teď se ptám - co lidi tak dráždí na tom, že někdo žije sám a nechce chlapa do baráku? To je jak kdyby mě dráždilo, že někdo žije ve spokojeným svazku - naopak, každýmu to přeju.
Připadám si jako blázen, když pořád vysvětluju, že mi to vyhovuje, že se mám dobře, věnuju se hodně dětem, sobě taky (když jsou u manžela), mám rodinu, mám přátele, práci... A fakt si nepřipadám osamělá. Akorát nějak netuším, jak to lidem jednou pro vždy naservírovat?

(mimochodem, nevylučuju, že nepotkám pana Božského, stát se může naprosto vše, samozřejmě nevím, co bude za pár let. I tak ale, domů ho nechci;-);-)
plevelte, mě opravdu zajímá, jak se k tomu postavit, abych měla pokoj