Re: Kontraproduktivní snaha o dokonalost

jentak,
nechce se mi hrabat v knihovně, ale našla jsem tohle, pro zajímavost... k těm pravidlům:

Od roku 1782 do 1809 vyšlo pět nejvýznamnějších raně obrozenských gramatik českého jazyka: Böhmische Sprachlehre F. J. Tomsy (1782), gramatika Thámova (1785), Pelclova (1795), Nejedlého Böhmische Grammatik (1804—5) a Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1809) J. Dobrovského. (Rukopisná podoba díla Dobrovského však sloužila v různé míře všem výše uvedeným gramatikám.)

Hlavním úkolem první etapy národního obrození byla kodifikace spisovného jazyka. Gramatikové, spisovatelé a novináři se setkávali s variantností češtiny, jež se projevovala v plánu hláskoslovném, tvaroslovném i lexikálním. Gramatiky, které byly většinou i učebnicemi, a to nejen pro Němce, ale i pro Čechy, se musely s touto skutečností nějakým způsobem vyrovnat. Jedním z možných řešení byl návrh Dobrovského, který se projevil v gramatikách Pelclově a Nejedlého, vyjít ze spisovného úzu češtiny 16. století, kdy jazyk dosáhl svého vrcholu jak ve stabilizaci tvarosloví, tak v bohatství lexikálním. Pelcl a Nejedlý tak podávají ve svých gramatikách pravidla vyabstrahovaná z nejlepších českých knih 16. století. Přitom však uzákoňují i jevy, které v soudobém jazyce jistě už nežily (tvrdé l, pomocné sloveso ve 3. osobě préterita, supinum, zastaralé infinitivní vazby aj.).

Vedle této přísně „veleslavínské“ koncepce vznikly dvě gramatiky, jejichž autory byli F. J. Tomsa a K. I. Thám, oba — jako překladatelé a redaktoři — dobří znalci soudobého mluveného úzu. Tento fakt se také projevil v jejich dílech.

Tomsova mluvnice z roku 1782 je dobrým a důkladným popisem soudobé češtiny, a to nejen psané, ale také běžně mluvené. Na prvním místě uvádí Tomsa tvary knižní a hned vedle nich tvary běžně mluvené. Např.: (po uvedení knižních tvarů zájmene můj) „So fin det man das Fürwort můj in guten Büchern, man muss aber auch wissen, wie es im gemeinen Leben am häufigsten gebraucht wird“. Kromě toho upozorňuje Tomsa na nesprávnost tvarů, jež sám hodnotí jako „pöbelhaft“ (o rukouch aj.), krajové (ležal, seďal aj.) či archaické (př. „Einige setzen zu der dritten Person … jest und sou: volal jest, volali sou, das muss man aber nicht thun.“).

Rovněž mluvnice Thámova uvádí podoby ze soudobého mluveného úzu a v prvních dvou vydáních (1785) je klade dokonce na stejnou úroveň vedle tvarů knižních. Teprve v pozdějších vydáních (1798, 1801), ovlivněných Pelclem a Nejedlým, jsou umístěny do dodatkové kapitoly či pod čarou.

Z uvedeného srovnání vidíme, že Pelcl a Nejedlý kodifikací normy knižního jazyka 16. století přinášeli sice potřebnou jednotu a ustálenost spisovného jazyka, ale za cenu určitého násilí — kroku zpět proti přirozenému vývoji jazyka (pro další vývoj spisovného jazyka měl jistě význam fakt, že oba — profesoři češtiny na pražské univerzitě — psali své gramatiky jako vysokoškolské učebnice). Tomsa a Thám naopak ve svých mluvnicích představili obraz soudobého jazyka, a to jak knižního, tak běžně mluveného a zastaralé tvary odmítali. Spor obou těchto stran, který vidíme mimo jiné ve výše uvedeném strahovském spise Kritische Revision, ukazuje, že kodifikace spisovného jazyka v počátcích obrození neprobíhala zcela bez konfliktů. J. Dobrovský spojil oba základní požadavky — jednotu a přirozenost jazyka. Kodifikoval v základě poměrně archaickou podobu veleslavínského tvarosloví, ale přihlížel zčásti k formě variant i k soudobému úzu v plánu hláskoslovném i tvarovém.

http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6544