no nejdřív jsem se nestačila divit vašim reakcím, ale....

Upřímně po ránu si přečíst ty odsuzující odpovědi, vůbec jsem nepochopila o co vám jde.

Naopak pár posledních názorů - díky za ně. Už jsem si přišla divná. Copak já zakazuju malýmu, aby mi vyprávěl o tátovi, jeho přítelkyni a jejím synovi?
Ale vím, že takový ženy jsou. Měla jsem ji celý život na očích. Svoji mámu. Která se přes tu křivdu, jak se táta zachoval, nesnesla. A horší ještě bylo, neb jsem onu špatnou tátovu ženskou měla i ráda. A proto jsem měla celý život tátu i s ní na talíři. A proto v tomhle nehodlám pokračovat, i když naše situace s rozchodem byla jiná.

Přítel je normální chlap, ne dokonalost sama, jako nikdo z nás. Nevím, že bych tu psala, že synovi povolí víc než táta. Spíš naopak. A přesně jak psali holky, to jako, když někde jsme společně, tak syn má říkat...tati byl jsem s mámou a panem X, nebo vlastně jen s ní?? Co to je za nesmysl?

Co kdyby byla situace taková, že by syn tátovi říkal, XX je na mě zlej, dal mi facku apod. To už by mohl jeho jméno vyslovovat?