Chyba a reakce

V souvislosti s "nervózním šéfem" se ptám obecně: Pokud uděláte chybu, sami se leknete, ale vzápětí začnete věc racionálně řešit... a do toho vybuchne naprosto neadekvátně hysterickým sprostým řvaním na vaši adresu někdo další, kdo se taky lekl a jednoduše se z leknutí krátce ostře vyřval? Není podstatné, jestli je to šéf v práci, který si zchladil žáhu a za malichernou záminku vás seřval nebo manžel/maminka/tchýně, který sprostě vřeští a nadává vám, protože se lekl, když nedohlídáte dítě a vypadne vám z kočárku po hlavě na dlažbu. V tu chvíli se leknete sami za sebe, dítě se lekne vlastního pádu a ještě vás oba dorazí ta třetí osoba, která si svoje leknutí vyřeší tím, že násobně vystresuje vás a dítě?
Můj otec takhle cholericky řval "z leknutí" nebo přetlaku stresu celé moje dětství a mě tyhle neadekvátní reakce úplně drtí nervy. Problém vyřeším navenek klidně, ale uvnitř je mi zle a dalších několik hodin/dní doslova hrozně - sevřený žaludek, vnitřní neuklidnitelné roztřesení, no hrozně.
Jak snášíte podobné cholerické přelévání stresu na vaši hlavu vy?
Jo a dodávám - omluva mi nepomůže, zdvořile ji povětšinou přijmu, respektuju, že je to akt vstřícnosti, ale prostě se mi neuleví a nervy nezklidní, protože omluva je rozumová, kdežto emoce mám v čudu. Omluva mi pomůže v situacích, kdy mi někdo v klidu ukřivdí (třeba mi vytkne chybu a pak uzná, že se mýlil on), ale ne když na mě výtku řve v hnusně vypjatých emocích a pak má pocit, že řeči to smažou. A taky jsem ještě nepotkala cholerika, který by se uměl omluvit se stejnou dávkou intenzivních upřímných emocí s jakou nadával a řval.