Re: Umíte říct, co konkrétně byste chtěly jinak? A umíte v tomto nehmotném případě přijímat nebo dávat podporu?

Libiku, ale jo, existuje...jenže je to na delší dobu, nejde to úplně ze dne na den.
Určitě je různých technik spoustu...já jsem sama se sebou bojovala poměrně dlouho...měla jsem prostě blbě rozhozený kostičky, ty věci, co jsou jakoby od PB dané...to, co se dělo, když jsem byla malá a tak, to člověk neovlivní, ale člověka to ovlivní strašně moc (a právě i jeho vnímání a postoje k realitě)...atd atd...pak to pokračovalo dál...

Nikdy jsem neměla extra podporu zvenčí...možná fakt jen tu tichou a já jsem bohužel ujišťovací typ - potřebovala bych ujištění, že to, co dělám, dělám dobře...že to je ta správná cesta, že jsem dost dobrá a tak.
Jenže jsem to nikdy neměla, nedostala, snad od nikoho (a toužila po tom)...takže jediná cesta byla zůstat bez ujištění a jen s vlastním rozhodováním. A s vlastním vědomím - spíš uvědoměním si, jaká jsem, kdo jsem. Tedy dostávala jsem spoustu pochval a tak od cizích, ale od mých "autorit" ne, takže jsem to první brala za nic. Asi to tak prostě mělo být, bez "pomoci"...vlastní silou.
Prostě jsem se tím sebeuvědoměním nakonec provedla sama.
A o tom to myslím je...uvědomit si, kdo jsem, jak funguju, poznat sebe sama a ukoučovat se. Taky sama.
S pomocí to jde líp, ale já jsem nedůvěřivá ...takže se raději spoléhám sama na sebe.

Takže libiku, jde to, určitě, fakt!
Já jsem četla i to tvoje včerejší téma o zapomínání...a chtěla jsem ti napsat, abys na sebe nebyla přísná a byla shovívavá v tomhle "hájeném" čase...že se ty věci pomalu uklidní...a je pravda, že vždycky, když jsem prošla nějakou šílenou zkušeností, vždycky jsem se po čase sebrala mnohem silnější a jakoby vyrostlejší...ale to období prostě bylo strašný.
Naposledy jsem se sbírala dlouho...ale strašně jsem se změnila, prý k lepšímu (říká tedy okolí) a já v sobě ty veliké změny i cítím (i v tom ovládání mozku právě )...a málem mě to období skolilo. Změnila jsem ovšem svoje POSTOJE k životu.

Psala jsi, že nemáš krom dítěte pro co žít a to je myslím právě to...já vlastně prožila obrovskou deziluzi, kámen jakoby nezůstal na kameni...a najednou bylo všechno, oč jsem se do té doby snažila, pryč, rozmetáno do nejmenších částeček. Chvíli jsem nad tím stála a litovala (se) , ale pak jsem je pomalu začala sbírat a začala jsem znova stavět.
Objevila se prostě moje Víra...a světýlko na konci tunelu.
Uvědomila jsem si právě sama sebe, co jsem, kdo jsem a co chci...a to mi dalo sílu.

A všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem přijala ty věci tak, jak jsou...a "odevzdala je"...

Přeju ti hodně síly a lásky, abys tohle období dobře překonala....