Re: Jsme méně šťastné, než naše matky

Libiku,
právě, že sen už žádný nemám, je to spíš to, že si uvědomuju, že čím déle to nechám, tím hůře se už budu začleňovat. To, že bych něco rozjela sama na sebe a vydrželo to, tomu už moc nevěřím.
S těmi seniory to bylo fajn, ale dneska je psychika a fyzička někde jinde a i tehdy jsem chodívala domů celkem vycucnutá a okolo 20. hodiny jsem někdy usínala a to jsem na tom byla fyzicky výborně, z toho mám strach.
Ale počítám s tím, že někam budu muset a to někam, kde nad sebou budu mít bič v podobě šéfa, sama sebe neukočíruju, to už jsem poznala, na to jsem moc chaotická a rozevlátá.
Trošku doufám, jestli něco nevymyslí dcera, ta je na rozdíl ode mě dobrá organizátorka a že bych byla její podřízená, ale to asi není dobrý nápad.