Máte ve výchově svých dětí pocit, že sklízíte, co jste zaseli?

Máte ve výchově svých dětí pocit, že sklízíte, co jste zaseli, nebo se dítě vyvvíjí a rozvíjí tak nějak nezávisle na vaší výchově?
Tj. pokud jste třeba věděli, že jste oba dva s manželem třeba leví na motoriku a dítě od dětství v tomto směru hodně cepujete a rozvíjíte, nezjisili jste, že to stejně nepomohlo a je stejně levé jako vy? To samé třeba co se týká např. tělocviku, soustředění, sociálních dovedností, vztahu ke vzdělání, k učení.(to jsou jen příklady)
Mě někdy chytá splín, že ač jsem se snažila dětem určitým způsobem ulehčit život, aby si neprocházely stejnými nepříjemnostmi jako já s manželem, stejně jsem se tomu nevyhla, mnohdy se ani ty hrany neobrousily. Z počátku jsem byla samozřejmě chytrá jako rádio a myslela si, že za to všechno může špatná výchova rodičů, nedostatek péče, ale teď vidím, že asi ne, když je vychovávám zcela jinak jak oni nás a děti jsou stejně takové naše namixované kopie.
Děti mám skvělé, ale štve mě, že jsem jim nedokázala v určitém směru ulehčit život. Ráda bych, aby byly jednou šťastné.
Jo, naučila jsem je zdravit, čistit si zuby a další nezbytné úkony pro život, ale to zásadní, co jsem se snažila ovlivnit, jsem vůbec neovlivnila.
Často myslím na knihu od Terezy Boučkové "Rok Kohouta".
Je ta výchova vůbec k něčemu?