Re: A co MUŽ do nepohody?

Kopíruju článek, který jsem před pár lety napsala do Nedoklubka...

O mém muži do nepohody - v zatím jediné těžké krizi, kterou jsme měli...

Chvála tatínkům

My, maminky nedonošených dětí, zažíváme v prvních týdnech po porodu nepopsatelný stres a emoční koktejl, který těžko dokážeme popsat tomu, kdo si to neprožil. Kromě běžných emocí, které má každá žena po porodu a které už tak leckterý muž obtížně zvládá, je to ohromný strach, pocity selhání a výčitek, ale také naděje, často střídané se zoufalstvím v ohromujícím tempu.
Na stránkách Nedoklubka byl článek, čím okolí může mamince ještě víc ublížit. Já bych nerada zapomněla na to, čím okolí, a hlavně tatínek, může mamince naopak nezměrně pomoci.
Právě jsem se totiž dozvěděla, že stále ještě není normální, aby maminka mohla být v nemocnici spolu s miminkem od počátku. Pokud jste patřily nebo patříte k těm maminkám, které mají tuhle „smůlu“ na nemocnici, znamená to pro vás první týdny po porodu denní dojíždění do spádové nemocnice, bez ohledu na to, že jste v šestinedělí, nevyspalá z co 3 hodiny probíhajícího odstříkávání mléka, absolutně vystresovaná tím, co se tam ve Vaší nepřítomnosti děje, jestli miminka nebudou mít ze separace doživotní psychické následky, v hrůze z toho, co Vám řeknou, až se otevřou dveře na JIP. Spádová porodnice pro mnohé z nás znamená i třeba 60 nebo 100 km daleko od místa bydliště.
V téhle době mi neskutečně pomohl můj partner, tatínek miminka, ačkoli jsem si to v té době možná neuvědomovala a ačkoli jsem v té době rozhodně nebyla ideální partnerkou. Dělal pro mě následující:
1. Automaticky, tedy bez jakéhokoli pobízení či doprošování, převzal plně péči o naši společnou domácnost. Nakupoval, vařil, uklízel, pral a vůbec dělal všechno, co bylo potřeba.
2. Připomínal mi, ať se najím, ať si odpočinu, ať se vyspím.
3. Průběžně kontroloval stav mé nádrže v autě a jezdil mi natankovat, neřekl ani půl slova o tom, že to stojí moc peněz – vlastně ani nevím, kolik jsem projezdila. Občas mi projel auto myčkou.
4. Získal přehled o tom (netuším, jak to jako chlap dokázal), co ještě pro miminko nemáme (a že jsme neměli ještě skoro nic) a téměř denně alespoň nějakou drobnost koupil – ta nezměrná jistota, že miminko to zvládne a že si ho opravdu přineseme za čas domů, byla ohromující.
5. Když jsem pak tu jistotu, že to miminko opravdu zvládne, nabyla i já, musela jsem pro miminko pořídit snad všechno, co se dá (měly jste to taky? Že když už jsem mu připravila takový blbý start do života, že mu to teď musím vynahradit všemi způsoby?). Neprotestoval, neremcal, trpělivě platil a vozil z obchodu domů.
6. Doplňoval mi peníze do peněženky, takže mě nepřekvapilo, že by mi došly peníze a abych nemusela hledat, kde je bankomat.
7. Když mě pak přijali do nemocnice, vozil a odvážel, co bylo potřeba.
8. Trpělivě mě poslouchal, i když to bylo pořád na jedno téma a pravděpodobně ty samé řeči dokola.
9. Mohla jsem se u něj schoulit do náruče i brečet.
10. Když jsem měla krizi, uměl přesvědčivě říct, že to všichni tři zvládneme.
11. Jezdil za miminkem, jak jen mohl, nepronášel žádné hloupé řeči o tom, že je malinké, co když bude postižené apod., nebál se na něj sáhnout a později si ho pochovat.
12. Odfiltroval ode mě lidi, kteří by byli schopní mít „hloupé řeči“ (a že jsem jich později, když už jsme byli doma, skutečně vyslechla).
13. Udělal, aniž jsem to věděla, moc krásné fotky, jak klokánkujeme atd.
14. A vůbec – celkově snášel, že jsem v tu chvíli zaměřená absolutně jen jedním směrem. Nechtěl po mně, abych přišla na jiné myšlenky, nemusela jsem řešit cokoli, co bych v tu dobu považovala na naprosto nepodstatné, nestěžoval si, že se mu nevěnuju apod.
Jsem mu dodnes velmi vděčná, že mi umožnil soustředit se jen na toho maličkého tvorečka, který beze mě musel bojovat svůj zatím největší životní zápas. A jsem velmi šťastná, že takový muž je mým partnerem a otcem mého dítěte.
Přeju všem maminkám, aby doba, po kterou nemohou být se svými miminky, byla co nejkratší. A tatínky (i širší rodinu), které jim tuto dobu co nejvíce usnadní.